Rudolf

20. století přineslo do našeho klanu příběh, který by člověk nevymyslel. Před rokem jsme s pomocí rodopisců, bádajících po osudech Antonína Eschka, objevili existenci neznámého Šemíka, za kterého byla vdaná Jarmila rodem Struppová. Tehdy jsme se domnívali, že v padesátých letech Jarmila ovdověla a koncem roku 1960 se znovu vdala.

Ono to ale bylo jinak. První manželství Jarmily a Rudolfa Šemíkových skončilo rozvodem. S matkou zůstal syn, Rudolf mladší. Rudolf starší (*1915), stejně jako jeho bývalá žena, vstoupil podruhé do svazku manželského. Jeho druhá žena Libuše, rozená Eigelová, bohužel loni na podzim zemřela. Od ní se o Rudolfovi už nic nedovíme. Ozval se mi však její syn, který vzpomíná na svého nevlastního otce takto.

Píši Vám několik informací ohledně Rudolfa Šemíka, kterého zmiňujete. Datum narození i úmrtí znáte. Rudolf měl otce Karla a matku Marii, ale už nevím jestli se tak přesně jmenovala. Karel byl řezníkem, živnostníkem a měl porážku v Libni v kopci po levé straně, když se jede na Prosek (viz foto). Původně bydleli na Letné, v Kamenické ulici (pozn.: byla to ul. Letohradská) a potom se přestěhovali do Holešovic, do Osadní ulice. Z tohoto manželství pocházely tři děti. Jarmila, Rudolf, Oldřich (pozn.: ...a Blažena). Jarmila provdaná  za řezníka Fialu, v Holešovicích v Osadní ulici vedle Rudolfa. V domě měli krám, který je tam dodnes. Dnes snad večerka. Bezdětné manželství.

Oldřich se oženil s Marií (jméno už si nepamatuji) a z tohoto manželství byly tři děti. Oldřich a dvojčata Petr a Pavel, staří jako já (*1951). Bydleli na Vinohradech. Rudolf byl ženatý krátce před válkou a měl syna. Vyučil se  obchodním příručím v látkách u Židů v Maislovce. Těsně před válkou pracoval v nakladatelství Orbis. Byl hokejovým rozhodčím a členem letenského LTC a jako Leteňák Slávista. Byl velkým vlastencem.

Jako poddůstojník Československé armády mobilizoval před obsazením Němci do pohraničních bunkrů k Chebu. Kapitulaci, jak mi vyprávěl, nesl těžce. Strhávali si hodnosti a nikdo nechápal, proč se musí vzdát. Celý život tvrdil, že by tehdá Němci neměli šanci se sem jen tak lehce dostat.

Poté ho na začátku války zatklo Gestapo. Vyslýchali ho v "Pečkárně" (Petschkův palác v Praze). Byl propuštěn a utekl do Francie, kde byl po dobu války vojákem US Army. Jako americký zpravodajský a zásobovací důstojník sloužil v Marseille. Po válce se vrátil v americké uniformě do vlasti s jednou z divizí do Plzně. Poté do pohraničí, do Liberce a než se dostal do Prahy, stačil ještě zachránit několik bezbranných německých žen s malými dětmi před lynčem a nenávistí rabovacích gard. Po válce se mu vztah rozpadl. Jeho bývalá choť se provdala za západního Němce Dr. Eskeho (pozn.: Antonína Eschka) a odjela s ním do Německa i se synem. Svého syna pak už nikdy neviděl, a do jeho šestadvaceti let na něj pravidelně každý měsíc posílal výživné. Též byl perzekvován komunistickým režimem, že sloužil na západní frontě. Přišel o práci a nastoupil na stavbu Slapské přehrady, kde s nimi jednali jak se zločinci. Potom nastoupil do hutí v Hostivaři a pracoval na směny u tavící pece. V té době se seznámil v Holešovicích s mou matkou Libuší, která byla rozvedená. Mně bylo tehdy 6 let. Vzali se a mě pojal prakticky za vlastního a vychoval mě. Za což jsem mu dodnes vděčný. Když mi bylo 15, chtěl jsem se jmenovat Šemík. Vše bylo připraveno, ale můj biologický otec se nedostavil k podpisu, a tak to bylo vždycky.

V šedesátých letech byl Rudolf plně rehabilitován. Pak sehnal práci v PZO Pragoexport, kde pracoval jako vedoucí skladu propagace a zajišťoval veletrhy EX Plzeň, Brněnské veletrhy, LVT atd. Byl to velmi charismatický člověk se smyslem pro povinnost, úžasný kšeftsman, milovník Prahy a pražských památek, o kterých věděl všechny legendy. Byl bavičem, milovníkem piva a francouzkého koňaku Martel, Starého Města, Malé Strany, plzeňských pivnic, po kterých mě vodíval už jako staršího. Byl velký elegán a estét - nechával si šít šaty na míru. Jeho kamarády, kteří k nám chodívali domů, byli například legenda fotbalu Pepi Bican, kytarista a profesor Jiří Jirmal, od Settlerů pan Kupšovský, Jarda Štercl atd. Byl velkým trampem, jezdil do osady na Ztracenku, Svatojánské proudy... Miloval trampské písně a swing. Když hrálo někde v lokále piano, klavírista byl jeho. Co k smrti nenáviděl, tak jako fašizmus, byl komunizmus a komunisté. Což dával také patřičně najevo, když přebral.

Rudolf Šemík (*1915 +1977)

V květnu 1977, ve věku 62 let, se oběsil na půdě doma v domě v Osadní ulici. Na stole nechal dopis na rozloučenou, kde bylo psáno, že nemůže už dál. Klíče od bytu, občanku a peníze na pohřeb a pečlivě vyžehlený oblek z pravé anglické látky, který - jak mi vždy, když si ho bral, nezapomněl podotknout - mu musíme obléknout do rakve. Což se také stalo. Já byl den předtím poslední, komu podal ruku, i když to nikdy nedělal a řekl mi - měj se dobře. Byl pochován do hrobu rodiny mé babičky, roz. Domažlické, provdané Eigelové. Moje babička zemřela přesně rok po Rudolfově smrti a je tam také pohřbena. ČEST JEHO PAMÁTCE!

O Rudlovi bych mohl napsat opravdu knihu, co to bylo za člověka a co ve svém životě prožil. Asi to je tak vše v kostce z toho, co si o něm pamatuji já. Kamarádi Rudolfa už také zemřeli, poslední byl Venca Valeš z Osadní ulice. Rudolf měl také kamaráda z války, amerického vojáka, se kterým si psal do USA. Jmenoval se Harry O´Konely (pozn.: patrně O´Connelly). Pamatuji si to, protože jsem hezky psal, a tak jsem Rudlovi nadepisoval obálky s adresou, kterou si samozřejmě již nepamatuji. Ten ale bude asi už také po smrti.