Vybraný příspěvek

Kde a kdy příště?

Od roku 2011 jsme urazili pěkný kus cesty. Jak jsem naznačoval na letošním srazu , s tímto koněm jsme došli tak daleko, jak nejdál jsme mo...

pátek 23. září 2016

Kolem tvrze a zámečku Vrbice u Leštiny

Panství Vrbice bylo v minulosti střídavě samostatné, střídavě součástí panství většího, nejčastěji Světelského. Někdy bývalo spojeno s územně oddělenými sídly (Kluky, Žáky, Dobrovítov, Třebešice, Modletín, Filipov). A byly doby, kdy se pozemky dělily mezi několik majitelů.
V roce 1551 jsou pány gruntovními, tedy pozemkovou vrchností Hor Vrbických, Jan Bořek starší Dohalský z Dohalic, pan Burian Kochánek z Kochánku a na Vrbici, pan Burian Voneš Hostovský z Hostomic etc. Proč tolik majitelů? V té době probíhala v okolí Hor Stříbrných hornická činnost. Následující informace z knihy Království České napovídá, že k pokusům o dolování docházelo i v okolí Prosíček.
Na Malé Sázavě (dnes Sázavce) pod Leštinou
Obec Ledečská koupila roku 1520 Horní Prosíčky od Viléma z Lerojid a paní Apoleny Doroty z Vrbice. Cena pouhých 45 kop grošů, předpokládám že českých.
V roce 1549 zdělávány byly na gruntech obce Ledečské v Horních Prosíčkách hory od kverků (dnes by se dalo říct podnikatelů) s podmínkou, když by zde stříbra dobyli, že obci třicátek a každou desátou hřivnu dávati, a dobyté stříbro za 3 a půl kopy grošů českých odváděti povinni budou. S jakým výsledkem se zde pavovalo (rozuměj dolovalo), o tom nemáme historických dokladů.
A protože byl roku 1549 nalezen také couk na gruntích (rudná žíla na pozemcích) pana Slavaty, jímž je míněn bezpochyby Diviš Slavata na Chlumu, bylo na spory zaděláno. Svědčí o tom např. svár pana Viléma Podvinského z Lerojid a Buriana Voneše z Hostomic a na Vrbici. Vilém, kterého jsme zmínili u roku 1520, se podvoluje, že nebude na Horách Vrbických podnikat.
Zámecké stavení ve Vrbici (A. Sedláček)
V roce 1684 stála ve Vrbici snad ještě tvrz. Podle Schallera pak zde František z Thamů dal postavit zámeček. Prosté obdélné kamenné stavení s pěti okenními osami na bocích a třemi dvojicemi oken na průčelí, z nichž při krajních dvojicích vždy jedno později zazděno. Okna měla vesměs šambrány s uchovitým zalomením, pod nímž hranolová kapka; podokenní římsy byly profilovány. Průčelní stěny byly zvýšeny trojúhelníkovými štíty s cimbuřím. Mezi těmito štíty byla sedlová střecha. Na průčelním štítu dva znaky Eisensteinské. Ti ale nechali upravit stavbu až v 19. století. Původně, podle tradice, byla zde vysoká střecha s dvěma vížkami s hodinami, tedy asi mansarda vrcholící ve vížce s hodinami. Kaple, o které psal Sedláček, byla v době jeho návštěvy zpustlá. Od roku 1739 se v ní sloužily mše. Je otázka, zda tvrz stála na stejném místě jako později zámeček. Dnes tu po zámku zbyla jen zeď kolem  pozemku

pondělí 19. září 2016

Svobodný pán z Tamu

Před prázdninami jsem se zmínil o rodu Věžníků z Věžník, který po dvě generace (otec a syn) vlastnil Vrbici. Počínaje rokem 1651 a konče 70. léty 17. století byl pro Věžníky velkostatek Vrbice především hospodářským zázemím. Postupně zdejší statky rozprodali, aby vybudovali zámek a městečko Nové Dvory. Mezi roky 1676 a 1694 došlo na Světlé a Vrbici ke krátkodobým, asi spekulativním, změnám vlastníků (Rudolf z Rabattu, Jan Kašpar z Montani, Jan Arnošt z Erkenprechthauzu).
Roku 1694 se stává novým majitelem Vrbice baron František Václav z Tamu. Podle Schallera zde František z Thamů dal postavit zámeček. Predikát rodu se v literatuře vyskytuje v podobě "Tam", ale i "Tham". Počátkem 20. století byla u ovčince (lokace?) zachována čtverhranná věžička se šindelovou vížkou. Na ní z kamene vytesaný znak svobodného pána z Thamu v akantovém dekoru. Pod sýpkou, prostým stavením z konce 17. století, byl klenutý sklep, který byl považován za zbytek původní tvrze. Petr Mašek k tomuto rodu píše ve druhém díle encyklopedie "Šlechtické rody..." následující.
Ignaz Tam, český dvorský sekretář, byl v roce 1670 povýšen do starého českého rytířského stavu s inkolátem, jeho bratr Johann Constantin, přísedící moravského tribunálu, v roce 1679 povýšen do rytířského stavu, opět s inkolátem.
Erb rodu z Tamu (Thamu)
Jeho syn František Václav Josef, rada moravského tribunálu, byl v roce 1691 povýšen do stavu svobodných pánů, v roce 1702 do starého panského stavu. V letech 1698 - 1711 vlastnil Malý Jeníkov u Dačic. V roce 1674 koupil Vrbici se Smrdovem a dalšími statky a měl dva syny, Václava Jana a Františka Josefa, který zdědil Vrbici a byl v 70 letech 18. století členem královské komise pro manufaktury.
Václav Jan získal Netluky u Benešova a Dražíč u Bechyně a měl syny Jana a Františka Josefa. Jan zdědil Dražíč a měl syny Jana Václava, který byl důstojníkem a Prokopa, který Dražíč v roce 1802 prodal. Oba bratři žili ještě v prvním desetiletí 19. století a zemřeli pravděpodobně bez mužského potomstva. Na konci 17. století žili příslušníci rodu také ve Slezsku.
Z textu není zcela patrné, zda František Václav Josef (asi *1670) byl synem Ignáce či Johanna Constantina. Co jasné je, že Františkův otec i strýc přišli na Moravu a do Čech zpoza hranic. Mohlo to být Slezko (Nisa?) nebo jiná země patřící Habsburkům. Aby mohli nabývat významných nemovitostí, museli přespolní získat tzv. inkolát. Již ve druhé generaci jsou v osobě Františka Václava přijati do stavu svobodných pánů a po dalších 11 letech mezi starožitné rody. Rychlá kariéra, dalo by se říct.
Václav František byl též pánem na Dobrnicích a patronem kostela Dobrnického. V roce 1694 vystavěl a založil faru ve Smrdově. Prvními faráři byli Jiří Štěpán Wagner, Karel Hynek Korvín (Corvinus) a Petr Pavel Menšík. Tam také ve stejném roce, tedy 1694, založil při faře školu. Zasloužil se, na rozdíl od předchozích majitelů, že dospělí i děti ze Smrdova a okolí nemuseli do kostela a do školy ve Světlé, v Ledči nebo Habrech.
Konec působení pánů z Tamu na Vrbici není jasný. Václav František Tam umírá v roce 1719. Do smrdovské matriky farář píše, že mu "usnul v Pánu na faře urozený pán".
† 2. března 1719 zemřel Václav František svobodný pan z Tamu
(nejstarší smrdovská matrika)
Pan Václav František svobodný pán z Tamu. Jeho Milosti Císařské rada, v slavném markrabství moravském při tribunálu jakož i při zemském soudu assessor (přísedící). Pan na Vrbici a Dobrnicích jehožto tělo pohřbeno jest dne 5. března večer v klášteře Sedleckém v Kostnici ve sklepě (kryptě) proti velkému oltáři. V stáří svém 49 let zemřel svátostmi posledními náležitě zaopatřen. Na Vrbici.
Zápis o pohřbu je zaznamenán i v matrice pro Sedlec (Sedlec-KH02). Záznam byl dopisován později, možná až po úmrtí syna Ignáce Františka o 8 let později. Lístek se zápisem byl do knihy vlepen. Datum pohřbu je uveden 7. března. Je zde hodně škrtáno (bohužel jsem nepřečetl). Věk 56 let je evidentně odhadnut. Václav František se tedy narodil kolem roku 1670.
Jeho syn Ignác František (*1699) byl pohřben roku 1727 a matrika v Sedlci u Kutné Hory uvádí datum 8. října a věk 24 let. V matrice kutnohorské (Kutná Hora 02) lze nalézt zápis o stejné události z 5. října. Věk zemřelého je uveden 28 roků, 2 měsíce a 5 dnů. V kryptě kostnice v Sedlci je snad stále cínová tabulka s latinským textem:
„Hic jacet Illustrissimus D. D. Ignatius Franciscus Liber Baro de Tam, Dominus in Wrbitz, Dobrinitz et Zboží, aetatis suae 28. annorum, duorum mensium et quinque dierum; quem Deus et hac mortali vita ad aeternam avocavit, quinta die Octobris anno 1727, cui Lector precare requiem.“
Hlízov v pol. 20. století
Ignác František svobodný baron z Tamu na Vrbicích, Dobrnici a Zboží patrně žil v Kutné Hoře. Zajímavou informací je uvedení statku Zboží ve spojení se zemřelým. Patrně jen na krátký čas získal svobodný pán Tam Zboží i s Bačkovem od Klusáků z Kostelce, kteří odešli na zámeček Hlízov. Ti jsou pohřbeni, stejně jako on a jeho otec, také v Sedlci. Na příkladu zámečku v Hlízově si můžeme udělat úsudek o velikosti toho vrbického. Ignác František, po jehož smrti převzal majetek (nebo spíše dluhy) bratr František Josef, o kterém se zmiňuje Petr Mašek. Dluhy se řešily ještě v roce 1739 (Sedláček) a pak byl majetek převeden na jezuity v Kutné Hoře. Ti vlastnili Vrbici do poloviny 18. století.

Zdroje:
Kartotéky Augusta Sedláčka (www.augustsedlacek.cz)
August Sedláček - Hrady, zámky a tvrze království Českého XII (1900)
Petr Mašek - Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl II. (Argo, 2010)

neděle 4. září 2016

Přípitek, který nebyl vysloven

Včera byla  svatba. Já jako otec nevěsty jsem byl vyzván, abych si připravil pár slov. Protože na má slova nedošlo a průběh celého odpoledne byl mile neorganizovaný, zanechávám svůj vzkaz zde.
Když rodiče přivedou na svět nový život, je to zázračná chvíle. Dar. Naděje. Ve všední každodennosti si to plně neuvědomujeme. Příjdou další děti, další starosti. A léta běží vážení. Z dětí jsou rodiče a z rodičů prarodiče. Zázrak se opakuje. Tak to jde z generace na generaci.
Naši rodiče i prarodiče občas doma slýchávaly radu "nejdřív studia, potom děti". Žijete ve šťastné době, kdy si můžete dovolit toto pravidlo obrátit. Nebudu to natahovat a končím vzletným šemíkovským zvoláním: "Držte se pane a paní".

čtvrtek 25. srpna 2016

Poznámky k Horymírovi

Když jsem hledal, zda se dá ověřit odkaz s informací o Podvinských z Doubravičan v díle Paprockého, narazil jsem na pověst o Horymírovi. Ta se v několika bodech liší od verze Václava Hájka z Libočan, kterou jsem rozebíral před drahnou dobou.
Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle: Diadochos,
id est successio, jinak posloupnost knížat a králův českých,
biskupův i arcibiskupův pražských a všech třech stavův
slavného Království českého, to jest panského,
rytířského a městského (str. 38)
Bartoloměj Paprocký uvádí v roce 1602 - padesát let po Hájkovi - pověst, ve které nechybí kníže Křesomysl i vladyka Horymíř (u Hájka Horymiř), nechybí konflikt zlatokopů s rolníky. Nechybí zázračný kůň a odvážný skok.
Chybí ale místní jména Neumětely, Radotín a - chybí jméno koně. Paprocký se omezuje ve spojitosti s Horymírovým koněm na přívlastky jako je bujný, čerstvý, ďábelský, pohanský.
Naopak oproti Hájkově kronice má text Paprockého jedno místní jméno navíc. Zlíchov. Místo na druhém břehu Vltavy ve směru na Radotín. Jirásek, který opisoval od Hájka, Zlíchov také vynechává. Kde se tedy Paprocký inspiroval? Václav Hájek svou Kroniku českou nechal vytisknout v roce 1543.
Dubravius, Historiae Regni Boiemiae [str. XIVv]
Necelých deset let po Hájkovi (1552) vydává Jan Dubravius latinskou Historii Království českého. Tato verze se nápadně podobá pozdějšímu českému textu Paprockého. Zajímavou vsuvku v textu objevil Vladimír Karbusický. Cituji jeho překlad z latiny do češtiny:
Následuje nyní báj, kterou bych do historie nevložil, kdyby skrze spisy jiných nezobecněla a nebyla u Čechů s vírou  přijata.
Zdá se, že verze pověsti u Dubravia (a také Paprockého) je sice bez Šemíka, ale možná vznikla již v 15. století stejně jako příběh o blanických rytířích. Jméno bájného koně a místo, kde žil Horymír dodal až Hájek. Nejstručnější a mně nejsympatičtější verzí příběhu zůstává pověst od Jiráskova současníka Augusta Sedláčka, ve které je Vyšehrad, Zlíchov, Radotín i Neumětely, Křesomysl, Horymír i Šemík.

Dodatek na závěr. Když mě tak občas zavrtá v hlavě, kterak jsme k našemu jménu přišli, zvažuji prakticky tři možnosti. Stojí-li za úvahu ta romantická, potom náš prapředek, možná děda či praděda Adama Šemíka, mohl být pojmenován někým, kdo znal Hájkovu Kroniku českou. Muselo to tedy být v době mezi "Hájkem a Paprockým". Znalost Hájkova díla v té době se dá jen odhadnout. Kronika byla vytisknuta nákladem asi 1000 kusů. Současník Dubravius při psaní své kroniky často nekriticky vychází právě z Hájkovy bájivosti. Pověst o Horymírovi však neopsal, ale vycházel z nějaké starší verze. Nejste-li romantiky, máte na výběr ještě ze dvou dalších variant :-)

neděle 14. srpna 2016

Podvinští z Doubravičan

Při mapování výskytu jména Šemík v historii jsme začali ve 14. a 15. století na Moravě. Ve stejném období toto jméno v německém přepisu nalézáme také v Praze. Dnes se podíváme na dobu přelomu 16./17. století. Víme o Mladé  Vožici. Tehdy tam žil Mikuláš Šemík, později Jiří.
Tou dobou v Praze vzniklo zajímavé společenství, kterému se říká erbovní strýcovství. Načal to Jan Fricek, patrně z celé skupiny nejbohatší. Z kusých zpráv můžeme vyjádřit obavu, že většina erbovníků "z Doubravičan" po bitvě na Bílé Hoře přišla o majetky. Na Janu Podvinském, řečenému Fricek či Vint, to můžeme vidět nejvíce. Patrně nikdo z těch pěti erbovníků nebyl katolíkem. Jan Fricek skončil v exilu, o zbylých čtyřech se informace vytrácejí.

1596 - Z Doubravičan: Jan Fricek Podvinský, komorník při deskách zemských, byl obdařen erbem a titulem: „z Doubravičan“, od císaře Rudolfa II., dne 24. května 1596.
Erb byl následující: štít dělený vodorovně na 2 stejné části. Horní pole zlaté, v něm bílý okřídlený jednorožec veskoku do prava. Dolní pole modré se zlatým klínem od paty štítu, hrotem do středu směřujícím. V klínu modrá lilie a po stranách klínu po jedné zlaté lilii. Kolčí helm s točenicí a vlajícími feflíky žluto-modrými po obou stranách. V klenotu rostoucí vzpřímený jednorožec, okřídlený, do prava. [Vyobr. a popis V Saalbuchu, XII a, p. 533.]
1600 - Paprocký uvádí? Jana Musila a Celestýna Šemíka jako písaře (dílo Daidochos vyšlo r. 1602)
1604 - Dne 16. září 1604 přijal tento Jan Fricek P. z D. k erbu a titulu se svolením císaře Jana Musila a Celestýna Šemíka, oba písaře při nejv. purkrabství, Václava Kolidia, řeč. Kavku, sluhu při účtárně komory král. a Ondřeje Kalihrácha, a nutno tudíž K, H. 281, S. H. 574 a M. C. 113 dle uvedeného popisu opraviti.
Zde musíme zmínit také alternativní blason: štít poloviční, v horní polovici červené bílý jednorožec, v dolní žluté modrý klín, v němž zlatá lilie a v polích žlutých vedle téhož klínu po modré lilii, turnéřský helm s přikryvadly žluté modré a červené bílé barvy a nad tím polovice bílého jednorožce. (Šlechtický arch. Meraviglia tab. 113 a Král na str. 281 kladou jednorožce okřídleného).
1607 - Ondřej Kalihrach, hejtman žlutický (Berní rejstřík Žateckého kraje za rok 1607 i se seznamem dlužníků berně)
1608 - Celestin Šemík kupuje na nároží (č. 658) v Žitné ulici pivovar »U Raků« (podle Jana Raka, rychtáře v letech 1424—27). [zdroj]
1609 - Rudolfovým majestátem z 9. 7. 1609 se vysoké učení dostalo do působností stavů. V pondělí 14. záři Zalužanský, Huber a Petr Macer z Letošic vešli do koleje Karlovy a předložili instrukci, kteráž zněla jim jakožto stavovským kommissařům, ale Huber k svému velikému podivení (což v pamětech universitních zapsáno) v instrukci nejmenován. Jinače kommissařem jmenován tu Václav Collidius z Doubravičan, služebník při puchalterii (účtárně), ale ten do kolleje tenkrát nepřišel. [zdroj]
???? - Celetná ulice č. 566 náležel r. 1438 Sigmundovi z Jabloné, r. 1445 Janu Gebhartovi z Kadaně, který měl i následující dům, r. 1488 Vojt. z Leskovce, r. 1488 Klementu z Tuchoraze, r. 1492 registrátoru desk zem. Mikuláši z Vanče, slavnému Viktorinu ze Všehrd s Janem Třebickým, kteří jej prodali r. 1496 zlatníku Stanislavovi, r. 1501 Kateřině z Porostlé, později Janu Musilovi Podvinskému z Doubravičan, v XVI. stol. měli jej Jan Oldřich Šobloch z Lindavy, který jej postoupil r. 1610 Jetřichovi Špetlovi z Janovic, Angulin de Angulinis a r. 1664 Václav Stanislav Halánek. [zdroj]
1611 - Jan Musil Podvinský z Dobrovičan je veden jako depositor úřadu Pražského purkrabství. Mezi písaři (Jan Ladislav Stehlík z Čenkova, Adam Kapun z Karlova, Jan Cyprian z Liboše, Jan Gerle z Děvína) ale nebyl Celestýn Šemík z Doubravičan.
1612 - Jan Musil z Doubravičan (jeho podpis; stavové se mají starat o opravy Betlémské kaple a zavazují se mistrům pražské univerzity platit na podporu výuky studentů) [zdroj]
1613 (1608) - Celestin Šemík z Doubravičan (Žitná "U Raků" č. 658, Rym(n)ický kupuje od Šemíka za 2400 kop gr. čes.) [zdroj]
1618 - Pře o slib manželský mezi Šimonem Musilem Podvinským z Doubravičan (syn Jana?) a Kristýnou Klorovou [zdroj]
1619 - Jan Wint Podvinský z Doubravičan koupil v Celetné ulici dům č. 600U hřebene«). Do r. 1882 zde byl dům s velikým krucifixem v průjezdu od M. F. Brokoffa. [zdroj]
1620 - V Kolíně "vypůjčili si u přespolních kapitalistů, Jana Fidlera z Muldavy, Martina Hrušky, primátora v Heřmanovu Městci, u Václava Kollidia z Doubravčan a jinde do 2500 kop míš.; potom prodali některé obecní domky i železné trouby ze starého vodovodu. Aby uskrovnili obecní vydání, vypověděli městského varhaníka, Melichara Bohma, ze služby, a varhany zavřeli, čímž docílili úspory jedné kopy týdně". [zdroj]
1622 - Výkaz dluhů města Kutné Hory - panu Celestinu Šemíkovi Podivinskýmu z Dobrovičan (asi překlepy) 2500 kop [zdroj]

pondělí 8. srpna 2016

Kde a kdy příště?

Od roku 2011 jsme urazili pěkný kus cesty. Jak jsem naznačoval na letošním srazu, s tímto koněm jsme došli tak daleko, jak nejdál jsme mohli. A tak vykrystalizovalo setkání v místě, kde možná uzavřeme jednu pěknou tradici.
Předsunutá hlídka v místě příštího srazu
Neumětely byly ve hře již při posledním hlasování o umístění srazu. Nakonec jsme se sešli na Vyšehradě. Na první část otázky v nadpisu tohoto příspěvku zní jasná odpověď:
Kde: Neumětely
Odpověď na druhou část otázky bude upřesněna po ukončení hlasování v anketě. Zatím můžeme napsat:
Kdy: květen 2017!
Bylo by pěkné, kdybychom se u hrobu bájného Horymírova koně sešli v hojném počtu. Bylo by pěkné, kdyby dorazil i ten, spíše však ta, která by mohla převzít putovní Adamovu radlici.
Dodatek ze 7.9.2016:
Termín 7. setkání Šemíků a jejich přátel v Neumětelích je plánován na sobotu 13. května 2017.

sobota 30. července 2016

Z Nuslí přes Karlín na Smíchov

Minule jsem rozepsal časovou posloupnost okamžiků v životě Aloise Šemíka. Protože Lojzík záhy ztrácí otce, můžeme jen odhadovat, jak ho jeho matka vychovávala. Z pobytových přihlášek víme, že od začátku roku 1909 vdova Marie Šemíková žije ve společné domácnosti s vdovcem Ludvíkem Kunešem. Není jasné, kdy ovdověl Ludvík. Marie byla vdovou od konce roku 1906.
Marie Šemíková, rozená Mrkvičková, se synem Aloisem a Ludvíkem Kunešem žijí v Nuslích v č.p. 474 a 365. Dům v Čestmírově 365/3 byl postaven v roce, kdy se Alois narodil (1904). Sladovník Kuneš pracoval v pivovaru U Primasů. Tento pivovar byl zásluhou majitele Vojtěcha Wanky u počátků spodně kvašeného piva. Ludvík Kuneš z Nuslí na Václavské náměstí, kde pivovar stál, mohl jezdit již tramvají. Malý Alois Šemík začal mezi roky 1910 a 1911 chodit do školy. Jeho vzdělání patrně poznamenala 1. světová válka. Protože se zachoval jeho cestovní pas, je docela možné, že konec války a vznik Československa strávil na studiích ve Vídni. Tady se pouštím už do velké spekulace. Těžko říct, zda měl v té době na život Aloise nějaký vliv Ludvík Kuneš nebo někdo z širšího příbuzenstva. Je zajímavé, že jeho strýc Karel se v této době stal celním asistentem a působil na hranicích v Hrušovanech, odkud to do Vídně nebylo daleko.
Před tím, než se roku 1923 Alois přestěhoval do Karlína, bydlel nejspíš s matkou neznámo jak dlouho v Kutné Hoře. Tam v té době patrně žily dvě příbuzné rodiny. Bratranec Karel (*1909) a sestřenice Aloisova otce Marie Pipková (*1870). Za stěhováním na adresu Palackého 164 v Karlíně byl asi někdo z rodiny Kunešů. Na pobytové přihlášce Kunešových z pražských Nuslí je totiž poznámka, že na karlínské adrese Palackého 164 bydlela v roce 1912 vdova Marie Kunešová. Žila u provdané dcery Štruncové. O 11 let později bydlí ve stejném domě Alois Šemík.