Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let vykrystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat ...

pátek 20. října 2017

Nováci nevládnou všude

Páry Nováková - Novák jsou nejčastějšími jmény u nás. To není překvapení. V deseti krajích kralují Novákovi. Výjimkou jsou kraje Jihomoravský (Svoboda), Plzeňský (Černý), Olomoucký (Pospíšil) a Vysočina. Přestože žije i na Vysočině relativně k počtu obyvatel hodně Nováků, nejčastějším párem příjmení je zde ale Dvořák - Dvořáková.
Anna a Antonín Dvořákovi
Nejslavnější Dvořák, tedy hudební skladatel Antonín, měl kořeny v okolí Prahy. Původ jména Dvořák nás přivádí k člověku ze dvora, hospodáři na velké usedlosti. Často se také jednalo o sedláka ze dvora osvobozeného od závazků k vrchnosti.
Na Moravě lze vystopovat svobodníky, kteří zde byli  nazývány svobodnými dvořáky. Vyskytovali se na Bystřicku nad Perštýnem, Velkomeziříčsku nebo Třebíčsku.

neděle 8. října 2017

Tradice

Letos se v Plzni slavilo 175. výročí, kdy byl z Bavorska povolán sládek Josef Groll, aby zlepšil pověst tamního piva.
Galerie sládků v plzeňském pivovaru
5. října 1842 uvařeno; 11. listopadu naraženo. Pivo plzeňského typu bylo na světě. Sládek Groll se za necelé tři roky vrátil do rodných Bavor. Pak se v Měšťanském pivovaru vystřídala řada zprvu bavorských a později českých sládků. Když jsem fotil galerii sládků protaženou do současnosti, nemohl jsem si nevšimnout příjmení Šemík.
Tak jako odborníci nebo řemeslníci předávají profesní zkušenosti svým nástupcům, tak jsme si my na našich srazech předávali Adamovu trofej. Kromě každoročních setkání jsem měl příležitost navštívit soukmenovce v Praze, u Lovosic, v jižních Čechách, na jihu Moravy, nedaleko Žiliny na Slovensku a tento rok v Holandsku.
S Pavlem Šemíkem jsme se letos setkali opět po pěti letech. Jsem rád, že je Pavel vstřícný k účasti na projektu Genetika a příjmení. V roce 2012 předání vzorku DNA nevyšlo, protože se Pavlova rodina chystala na dlouhodobý pobyt v zahraničí. Před několika týdny jsem vzorek převážel z Nizozemí do Prahy. Z laboratoře minulý týden přišla nepříznivá zpráva. Vzorek se cestou znehodnotil, a tudíž se nepodařilo určit profil.
Na závěr dnešního příspěvku poznamenám, že existuje Jakub Šemík, který splňuje podmínku pro převzetí štafety. Nemám však  na něj kontakt. Pomůže někdo?

pátek 6. října 2017

Poštovní služby

Marie Terezie na počátku svého vládnutí roku 1743 poštovnictví zestátnila. Do té doby Habsburkové poštovní služby dědičně svěřovali šlechtickým rodinám. Nejdříve Taxisům, později Paarům.
zdroj: Geografický ústav Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
V 19. století došlo k prudkému rozvoji poštovní sítě. Roku 1823 byly zavedeny spěšné poštovské rychlíky, což byly vozy tažené dvěma páry koní, z Vídně do Brna, Prahy a Bratislavy. Cesta z Prahy do Vídně trvala 37 hodin, s přestávkami dva dny a noc. Obyčejná pošta z Prahy do Vídně šla 3 dny, balíková 4 dny.
V roce 1826 vydal vídeňský geograf a kartograf Franz Raffelsperger mapu poštovních linek v Rakouském císařství. Oficální název zněl Übersichts Karte der fahrenden Posten in dem Oesterreichischen Kaiserstaate.
Každá hlavní trasa byla stanicemi rozdělena na úseky. Ve stanicích se vykládaly a přijímaly zásilky a přepřahali koně. V oblasti Čáslavského kraje to byl Jeníkov, Kámen, Brod, Štoky. Smrdov byl tedy mimo hlavní komunikační spoje a v průběhu 18. století jeho význam poklesl z městečka na pouhou obec s farním kostelem. Roku 1871 byla otevřena pošta v Leštině, kam poštu dopravovala už nová železniční dráha.

středa 27. září 2017

Poutníci a cestovatelé

Před třemi roky jsem v Pardubicích narazil u jednoho malého soukromého muzea na starý směrník z počátku automobilismu u nás. Říkal jsem si, kde asi tak mohl kdysi ukazovat správný směr?
Původní předpokládané umístění [zde]
Letos v létě jsem zavítal do kraje mých předků z matčiny strany a hledal jsem místo, odkud by to mohlo být 11 km do Vysokého Mýta, necelé 4 km do Luže a 8 km na Rychmburk. Místo jsem našel... ve Střemošicích. Dnes tu modrý ukazatel na pravé straně silnice vede do Rychmburku rovně přes Bílého Koně.
Kdysi patrně stál milník blíž ke křižovatce. V Československu se jezdilo do března 1939 vlevo. Tehdy to už bylo okleštěné Česko-Slovensko a pak se ze dne na den začalo jezdit vpravo. Těžko říct, dokdy tam směrník stál a jak se později do Pardubic dostal. Pokračovali jsme směrem Bílý Kůň. Žižkův stůl a Žižkovy šance v okolí patrně skrývají starší stopy než by napovídaly názvy těchto lokalit.
Rozcestník se sochou sv. Kryštofa
Jaké však bylo překvapení, když po pár kilometrech od Střemošic narážíme na unikátní rozcestník se sochou sv. Kryštofa. Patron poutníků, řidičů i cestujících zde stojí krátce. Nevím, zda se jedná o obnovení barokní památky, která postupem času zanikla nebo památku sem přenesenou z jiného místa.
Říká se, že pro poutníka je cesta cíl. Kráčíme ve stopách předků, a také proto mou cestou v posledních osmi letech je pátrání po osudech předchozích generací. Máme tu 28. září, státní svátek. Ale také připomínku nedožitých stých narozenin Františka Šemíka. Ještě před setkáním v Ovesné Lhotě jsem si plánoval, že bychom v roce 2017 mohli uspořádat sraz Šemíků někde v okolí Železného Brodu, kde v závěru své životní pouti František žil. Člověk míní, život mění. František se na nás společně s dalšími předky dívá shůry. Sejdeme se příští rok opět v Ovesné Lhotě u kapličky, která byla místními postavena před 80 lety? To je otázka zejména pro Kristýnu, ale i pro ostatní :-)

středa 13. září 2017

Císařská instrukcí daná Janovi z Vřesovic

Jak by se jako správce nejvyššího jegrmistrovství v království českém při úřadu svém chovati a říditi měl.

Na začátek vsunu slovníček, protože si to některá slovíčka zaslouží.
jegrmistr - lovčí
forštmistr - lesmistr nebo nadlesní
foršt - myslivec nebo polesný

Divoká zvířata jak se platiti mají

Dotčený správce náš ouřadu nejvyššího jegrmistrovství má nětoliko o tom poručiti, aby vždycky v lesích našich vlci, rysy, lišky, divoké kočky a jiná škodlivá zvířata chytána a pobita byla, ale i tak v království Českém takto zjevně provolati a publikovati má; kdo by buď ten z čeládky naší myslivecké aneb kdokoliv jiný vlčí anebo rysovou hlavou kterému z našich hejtmanův přinesl a to dokázal, že jest na gruntech našich tož zvíře zabito, že k tomu každému od starého vlka anebo rysa jeden zlatý a od mladého půl zlatého býti má; však aby někdo k těm podobné hlavy dvakráte nepřinášel, mají hejtmané naši z té již jednou přinešené hlavy na znamení jedno ucho uřezati dát.
Za ulovení vyjmenované zvěře byla stanovena peněžní odměna. Aby však úspěšný lovec neobcházel více úředníků s jednou trofejí, měl první úředník, který vyplatil odměnu, na znamení zaplacení odměny uřezat ulovené škodné zvěři levé ucho.

O starých koních pro vlky

Správce náš ouřadu nejvyššího jegrmistrovství má také prvé a před tím, nežli zima se začne hejtmanům našim v známost uvozovati, aby forštmistrům při poddaných koninu kupovali a na nejpříhodnějších místech vlkům k užívání předkládali.
Byla stanovena povinnost před začátkem zimy vykupovat staré koně a předkládat je jako návnadu na vhodných místech vlkům.

Vybírání mladých vlků a hnízd

Obzvláště pak s forštmistry a foršty na to bedlivý pozor jmíti má, aby letním časem před a po svatém Duše mladí vlci z hnízd vybíráni a pobiti byli.
Dle daného ustanovení měl myslivecký personál povinnost ve svatodušním období vybírat z vlčích brlohů a zabíjet vlčí mláďata.

Vykopávači lišek

zdroj obrázku
Strany vykopávání lišek poroučíme správci našemu ouřadu nejvyššího jegrmistrství, aby s osobami k správě jeho náležíjícími na to bedlivý pozor jměl, aby těm vykopávačům na panstvích našich žádnému nic placeno nebylo, leč by měl ceduli anebo kundšoft od něho správce našeho ouřadu nejvyššího jegrmistrství, forštmistra aneb foršta, tak aby ti vykopávači snad na mnoha mil z jiných panství lišek nepřinášeli a oznamovali, že jsou na našich gruntech vykopány. Pročež také přísně a pod skutečným trestáním tomu chceme, aby se jim na panstvích našich bez vědomí a kuntšoftu, jakž dotčeno, prvé od nich nic neplatilo, dokud také i to místo, kde ta liška kopána byla, správci ouřadu nejvyššího jegrmistrství, forštům a forštmistrům nebo v nepřítomnosti jich hejtmanu neukáží, a tu díru nebo jámu zároveň s zemí zase nezanesou, tak aby foršt náš poklidně a správně držán byl, a my, kdybychom kdy zimního času po zvůlech a kratochvílích našich jeti ráčili a ty jámy toliko sněhem zaváté a zemí vyplněny nebyly, tudy ňákého nebezpečenství nebo škody nepocítili. 

Nacházející neřády oznamovati 

Též správce náš ouřadu nejvyššího jegrmistrovství má ve všech věcech ouřadu jeho se dotýkajících, o spletcích aneb neřádích kteří by mu se nahoditi mohli, v nepřítomnosti naší na komoru naši českou oznamovati a odtud naučení a zprávu bráti, jak by se dále v tom chovati měl.

Nepouštěti sedlákům mnoho do forštu

Tolikéž správce náš ouřadu nejvyššího jegrmistrovství, forštmistrové a forštové toho bedlivi býti a přísně šetřiti mají, aby sedláci příliš mnoho v forštu sem i tam nechodili, zastírajice se tím, že to za příčinou vykopávání lišek činí a pod tím by snad po zvěři neb jiné myslivosti jíti a tudíž zvěř rozháněti mohli.

Od lidí selských pokuty

Dotýkalo-li by se pak člověka selského aneb jiného poddaného našeho, ten má s radou a vědomím hejtmanův našich jakožto těch, kteří o možnosti jeho mimo jiné vědomost mají, pokutou trestán a k řádnému zaplacení jí přidržován býti.


Instrukce daná císařem Rudolfem II. nejvyššímu lovčímu Janu z Vřesovic z 15. 4. 1599

neděle 3. září 2017

Kde se vzal tu se vzal

V předchozích dvou příspěvcích jsem nastínil, co mohlo patřit do pracovní náplně panských myslivců. Proč se zabývám tímto povoláním? Protože první výskyt našeho příjmení je spojený se Soupisem poddaných podle víry z roku 1651 a v něm se udává Jan Šemík jako myslivec. Věk (55), který písař zapisoval, je třeba brát s rezervou. Jednalo se ale určitě v té době o staršího člověka, jehož synem mohl být podruh Adam Šemík (23). Pěšky to bylo z Hor Vrbických do Smrdova necelé 4 km.
Adam Šemík a jeho rodina
Vedou mě k tomuto úsudku i dva matriční záznamy, ve kterých je Adam uváděn jako Adam Myslivec. V roce 1674, kdy se narodil Adamově druhé manželce syn, a v roce 1679, kdy se starší syn Pavel účastnil jako družba svatby v Leštině. To by mohlo napovídat, že se v určitém období věnoval povolání myslivce nebo byl nazýván podle povolání svého otce.
Dvě poznámky k soupisu poddaných, kde nacházíme první zmínky o našem jménu. Převládajícím jazykem soupisu Čáslavského kraje je čeština, německy jsou vedena pouze panství Ledeč nad Sázavou (to nás bude zajímat), Mírovka (Frýdnava), Úsobí-Střítež, Termesivy, Vlastějovice a vesnice města Jihlavy. V některých případech lze soudit, že písař psal německy i obyvatelstvo evidentně české. Jména jsou velmi zkomolena a je z nich patrné, že jsou česká a písař je zapisoval, jak je slyšel. To by mohl být i případ Zdeslavic nedaleko Číhoště, kde je uveden Jan Šimků s jeho ženou Kateřinou. Pro panství Vrbice známe i jméno písaře. Byl jím Jiřík Heres. Jeho rukou možná byl psán doklad o zákupu chalupy v roce 1652.
Ještě se zastavme u informaci o vyznání, kvůli které k soupisu roku 1651 vlastně došlo. V posledních sloupcích se uvádělo, zda je příslušná osoba katolík (k) či nekatolík (n) a zda je (+) nebo není (-) u ní naděje na obrácení. Většinou je tento údaj uváděn u každé osoby, v některých soupisech však bývá vyznání uvedeno hromadně po okrajích stránky. Někde seznam vůbec nevznikl. Pro Čáslavský kraj lze usuzovat, že se zde vyskytovalo mnoho nekatolíků nebo řekněme vlažných věřících. Je zajímavé, že se dost často opakuje situace, že obyvatelé měst jsou většinou katolíci, zatímco obyvatelé vesnic nekatolíci a to velmi často téměř výlučně (Habry, Chotěboř, Okrouhlice). Nekatolíci se vyskytují především na východě kraje, kde se zřejmě projevoval vliv Moravy. Na panství Chotěboř se tak dovídáme, že "V vejš jmenovanejch vesnicích lidé všichni, že se vyučovati dají a k víře pravé spasitedlné katolické přistoupí, připovídají, však když jim duchovní k vyučování jich se posílají, před nima do lesův ucházejí a nijakž se dostati nemohou, a poněvadž blízko Moravy jsou (odkudž už posavad žádnejch poddanejch zběhlejch vydávati nechtí), mnoho jich uchází...". Blízkost Moravy a tedy možnost zběhnout je nejvíce patrná na panství Větrný Jeníkov, kde je např. vesnice, z jejíž 81 obyvatel uteklo celých 35 osob.

Pojďme si na závěr napsat, co víme o Janovi z Hor Vrbických a Adamovi ze Smrdova.
1651 - Jan Šemík (myslivec) v Soupisu poddaných
1651 - Adam Šemík (podruh) v Soupisu poddaných
1652 - Adam kupuje chalupu ve Smrdově
1653 - Jan prodává chalupu na Horách Vrbických
1654 - Adam v Berní rule (je uveden jako Adam Šenk)
1654 - Jan v Berní rule není (na Horách je uvedeno jméno Šimek
1661 - narodil se Václav Šemík (matrika Světlá nad Sázavou)
1674 - narození Jana, syna Adama Myslivce (matrika Světlá nad Sázavou)
1675 - Adam v revizitaci Berní ruly (2. řádek v seznamu chalupníků, panský myslivec)
1679 - svatba v Leštině, kde je za družbu Pavel, syn Adama Myslivce (matrika Habry)
1680 - sirotčí seznam, na kterém je Adam s rodinou ve Smrdově
1680 - sirotčí seznam, na kterém je Pavel s rodinou na Horách Vrbických

To jsou téměř všechny dosud nalezené události v období prvních třiceti let po skončení třicetileté války. Období, kdy nebyla obsazena fara ve Smrdově, a tak kromě několika zápisů v okolních matrikách (Světlá, Habry) se můžeme opírat už jen o církevní soupisy poddaných nebo panské sirotčí seznamy, urbáře a purkrechtní knihy.
A co bylo před rokem 1650? Odkud Jan Šemík do našeho kraje přišel? Budeme dál pátrat. Myslivecké povolání by nám mohlo být ku pomoci. Uvidíme.

pondělí 28. srpna 2017

Panský myslivec

V tichých zákoutích křivoklátských lesů se tak dodnes skrývají pomníčky, které jsou upomínkou střeleckých i jiných soubojů, které by se spíš hodily na Divoký západ. Stejně jako správný kladný hrdina v kovbojkách nesměl myslivec tasit jako první, a pokud pytláka zastřelil, mělo to zpravidla soudní dohru. Je například doloženo, že když 18. května 1687 zastřelil v Luženském revíru myslivec Jan Sixta pytláka, vzbudilo to mezi poddanými takové nepokoje, že dal hradní hejtman Sixtu vsadit do věže na Křivoklátě.
25. března 1694 píše nadlesní Rayman panu inspektorovi, že „v neděli večer už po tmě chytili dva hajní z Broum, Martin Mol a Jiří Til, pověstného pytláka Pergnikla z Kublova s flintou v lese a dopravili ho s velkým nebezpečenstvím na Křivoklát do vězení. Křičel, kamarády na pomoc volal, jako pes kousal, smýkal jimi sem a tam, flintu na kousky o něj rozbili, a když na Křivoklátě do šatlavy ho zavřeli, vyrazil dveře vězeňské cely a vyrazil ven, sotva ho tam zpět dostali. Jeho kamaráda Kudrnu zastřelil broumský fořtknecht a ještě ubohý za to sedí do dneška“.
kaplička sv. Eustacha
Janu Sixtovi se podařilo z vězení uprchnout, ale místo něj si pak šel z rozhodnutí rakovnického soudu „sednout" jeho nadřízený Jan Kryštof Rayman za to, že mu k útěku údajně dopomohl. Po osmnácti měsících, když již "od blech a ginssych podobnych nerzestej byl przemoziony", dostal na základě žádosti nadlesní Rayman od císaře Leopolda I. milost. Z vděčnosti za propuštění dal na kopci nad Křivoklátem postavit kapličku věnovanou patronu myslivců sv. Eustachovi. Kaplička byla vysvěcena 1. srpna 1697 a od těch dob je památným místem českých myslivců.

Ve starých dobách, kdy se lesní služba omezovala převážně jen na myslivost a hájení zvěře, a kdy se nižší zaměstnanci tehdejších panství rekrutovali z řad vlastních poddaných, nebyl potřebný žádný průkaz o způsobilosti pro získání zaměstnání myslivce. Rozhodovaly především fyzické schopnosti a důvěra představených ve svědomitost a poctivost uchazeče. Mnohdy neznali takto vybraní hajní ani číst a psát (jak vysvítá z tehdejších soudních protokolů). Myslivci (fořtknechti) se počítali k panské čeledi. Náplň práce však spíše vyciťujeme, než dokonale známe.
Pro výkon služby na vyšších místech (od správce polesí výše) byla vedle reprezentativního vystupování, vyžadována znalost psaní a počtů. V případě nedostatku takto kvalifikovaných vlastních poddaných, byla tato místa obsazována cizími svobodníky, a na královských panstvích i osobami stavu panského. Na mnoha šlechtických panstvích byla obsazována místa nadlesních pobočními myslivci a nebo komorníky beze všeho vzdělání, aby se ušetřilo na finančních prostředcích na penze. Prvním úřednickým stupněm byl polesný (waldbereiter), a druhým a zpravidla posledním, byl lovčí nebo nadlesní (fořtmistr), který na menších panstvích podléhal přímo majiteli a na větších majetcích, vrchní administraci panství. K dosažení prvního úřednického stupně, ani k dalšímu postupu nebylo zapotřebí žádných zkoušek. Postačovalo k tomu pouhé formální pasování na myslivce. 
Aby se mohli uchytit nadbyteční vyučenci v myslivosti na jiných panstvích, po případě v jiných zemích, vystavoval jim myslivec, u kterého se vyučili, výuční listy. Byla to soukromá osvědčení o jejich způsobilosti pro mysliveckou službu a jejich znalostech vysokého lovu. Sloužily také jako osobní průkaz při hledání služby i při vyžadování podpor od mysliveckých úřadů nebo od zaměstnaných myslivců a hajných. Někteří z nezaměstnaných čekatelů na mysliveckou službu se nedovedli, a někdy také ani nechtěli, služebně uchytit a časem zpustli tak, že se stali řemeslnými tuláky, tzv. facíry. Název myslivec se převážně udržel až do poloviny 19. století, kdy přecházel v označení lesník.