Hory Vrbické

 „Hory vrbické“ se nacházely u vsi Dobrnice na vrbickém panství. Jejich počátek je pravděpodobně spojen s polovinou 16. století (1547) a podnikatelskou aktivitou majitele vrbického panství Buriana Voneše z Hostomic a na Vrbici. První těžbu stříbra zde však můžeme předpokládat již v době předhusitské. Asi na sklonku 16. století byly vrbické doly opuštěny. U dolů vyrostlo malé sídliště, v němž, jak naznačuje jeden pramen, horníci žili i s rodinami. Dvě polorozpadlá obydlí, z původních snad šesti, se dochovala v troskách až do 19. století. Památkou na „hory vrbické“ je nedaleko Leštiny nad Sázavou dochované pásmo obvalů na nevysokém návrší, dlouhé asi 200 m, a zavalené ústí přináležející štoly. V místech zaniklých hornických příbytků, byla v 19. stol. Klimentem Čermákem, resp. Včelou čáslavskou  zkoumána „havířská chata“, nalezen byl mj. zlomek kachle z 16. stol. s postavou horníka v charakteristické perkytli.

Zdroj: Stříbrnorudné hornictví na Havlíčkobrodsku od 13. do 17. století - Pavel Rous

Doba po třicetileté válce

Dvě akce "celostátního" charakteru, byť každá byla prováděna za jiným účelem, jsou neocenitelným "záchytným" bodem při hledání rodových kořenů.

Soupis poddaných z roku 1651 byl prováděn za účelem obrácení převážně nekatolického Českého království na správnou víru. U každé osoby byla poznámka, jakého je vyznání. Základní jednotkou soupisu byla rodina. U jejích členů se zapisoval vztah vůči hospodáři. Čeleď a podruzi se zaznamenávali spolu s rodinou. Děti se někde uváděly i několikaměsíční, někde až ti starší několika let. Věk je však třeba brát s rezervou. Čím starší člověk, tím méně lze na údaj o věku spolehnout. Tento soupis se bohužel neprováděl na všech panstvích. Pro Čáslavský kraj v okolí Smrdova není k dispozici soupis ve Vlkanově, obou Dlužinách, Druhanově, v Bačkově i ve Zboží.

Vrbická část panství Rudolfa Věžníka v roce 1654

Berní rula o tři roky později byla zpracována za účelem efektivnějšího výběru  daní. Zahrnuje jak „usedlé“ čili sedláky, tak chalupníky (byli 4 do usedlého) a zahradníky (8 do usedlého). Nakonec byli i řemeslníci oceněni, jako kdyby měli (fiktivní) statky. Co statek, to jedno jméno hospodáře či řemeslníka. Věk uváděn nebyl.

Porovnáním obou zdrojů jsem zjistil, že v berní rule byl ve Smrdově chalupník Adam Šenk., V soupisu poddaných lze dohledat pro jediného zdejšího Adama jméno Šemík (23). Adam se pravděpodobně usadil kolem roku 1650 na jednom po třicetileté válce opuštěných statků. Usuzuji tak z toho, že měl se svoji mladou ženou Annou (24) v roce 1651 několikaměsíční dceru Kateřinu (½), jak je uvedeno v soupisu podanných.

Nedaleká ves Vrbické Hory, která dnes již neexistuje, také připravila jedno překvapení. I tam žila po dlouhé válce pravděpodobně jedna rodina Šemíků. V berní rule je uvedeno jméno chalupníka "na živnosti skaženého" jako Šimek. V poznámce je uvedeno, že "mají stavení do gruntu zbořený. Chudí lidé, prací rukou svých se živí". U všech sedmi místních stavení je psáno. "Tito toliko malé chaloupky mají nebo při horách leží, kdež někdy ruda stříbrná se dobejvala. Jsou chudí lidé". Vizitační komise seznala, že zde se na daních příliš nevybere. Ves již v té době nezadržitelně spěla k zániku. Jaké překvapení, když v soupisu poddaných je na "Horách vrbických" jméno Jan Šemík (55) s manželkou Rozinou (40). Mají tři děti. Alžbětu (17), Tobiáše (12) a Jana (5). A jaké bylo Janovo povolání? Myslivec. Mám hypotézu, a to že by Adam mohl být nejstarším synem Jana. K potvrzení této teorie by to však chtělo nějaký další dokument. Matrika tehdy ve Smrdově ještě nebyla (až od r. 1694), ba ani faráře tam na faře neměli (jen 4 sousedé byli kostelníky). Snad nějaký urbář nebo gruntovní kniha zda se nedochovala. Uvidíme.
Oba zdroje - soupis poddaných i berní rulu - jsem neviděl v originálu. V písmu zvaném kurent, kterým se tehdy psalo, rozdíl mezi "e" a "i" byl větší než dnes, ale to snad dozvíme v Národním archivu na Letné.

PF 2012

Blíží se konec roku starého a současně začátek nového roku. Je toho hodně, co je za námi, a s nadějí hleďme na to, co je před námi. Lidé, které doslova živila půda, na které byli celá staletí usazeni, neměli důvod svoji vesnici za celý život opustit. Bylo jen několik dnů v životě venkovských rodin, kdy se z rodné vesnice vypravili k nejbližšímu kostelu. Křtiny, svatba, pohřeb - tak to zůstalo zapsáno ve starých matrikách. Život to byl tvrdý, to je bez diskuze. Byli však většinou soběstační a uměli si poradit i v dobách těžkých. A o Vánocích chodili na půlnoční.

S přáním šťastných, klidných a pohodových Vánoc uvádím termín 2. srazu, na který srdečně zvu všechny nositele jména Šemík(ová) včetně jejich blízkých.
Vpravo je nová anketa, která souvisí s materiálem předmětu, o němž dnes mohu říct jen to, že by se mohl stát putovním darem pro generaci žijící mezi dědy a vnuky. Marek Šemík možná tuší, a možná už i ví.
Na závěr mám jednu prosbu. Zkuste se zamyslet, zda by někdo měl zájem se zúčastnit projektu "Genetika a příjmení". Já se účastním. A o co se jedná? Zkrátka je to pokus o dohledání možného společného předka. Kdo by měl zájem, nechť mi dá vědět na adresu .......@seznam.cz nebo rovnou zde.

Pátrání pokračuje

K předchozímu příspěvku ještě jedna vzpomínka pana Merenuse. On byl nejen učitelem, místním kronikářem a organizátorem, ale také matrikářem. "Živá" matrika Smrdova, ale i Ovesné Lhoty lidí narozených po roce 1902 je ve Světlé nad Sázavou. Tam si můžete požádat o dohledání předků a pokud budete mít štěstí na úřednice, půjde to snadněji.

V padesátých letech již ve Smrdově nežil žádný Šemík. Pan Merenus ale jednoho pana Šemíka znal. Byl ze Světlé, pracoval v továrně Motorpal a jednou týdně, v sobotu, jezdíval do Smrdova holit místní chlapy. Vydělal si pár korun a ušetřil místním mužům cestu do města. Je to už druhý pan Šemík, u kterého známe jen příjmení a že měl vztah ke Smrdovu.

Ti, co šli za prací do Prahy, lze dnes dohledat na internetu v pobytových přihláškách pražského policejního ředitelství -  Konskripce (1850-1914). Stačí si zadat do fomuláře (http://digi.nacr.cz/prihlasky2/) Šemík nebo Schemik.

Karel Šemík, který se narodil v Ovesné Lhotě č. 11, žil v roce 1901 v Praze, byl ženatý s Marií, rozenou Beránkovou (*1879) a živil se jako řezník a uzenář. V pobytových přihláškách lze dohledat i kde postupně bydleli.

Alois Šemík, nar. 1881 ve Smrdově, bydlel mezi roky 1905 a 1909 v pražských Nuslích a byl zřízencem dráhy. Manželce Marii, roz. Mrkvičkové (*1884) se narodil roku 1904 syn Alois. Alois starší se narodil v Lacinově mlýně (č.24) a Jan Šemík z č.12 ve Smrdově byl jeho strýc. Máme tedy společné kořeny.

V Olešné u Ledče se narodil Jan Šemík (*1860). Od roku 1884 žil v Praze na Žižkově a s Rosou, za svobodna Válovou (z Ovesné Lhoty?), měli syna a dceru - Richarda (*1888) a Miloslavu (*1894). Jeho matka Kateřina (Katharina Schemík, roz. Čihovská), původem z Olešné u Ledče se narodila v roce 1836.

Ještě jeden zajímavý zdroj informací se objevil. Na stránkách Mormonů lze hledat v listech ze sčítání lidu v roce 1921. Je tam i Prysk u České Kamenice.

Co je po jméně?

Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně.

William Shakespeare, Romeo a Julie (1595)

Je zajímavé, jak název jednoho lidského sídla může být v historii zakotven až tak, že z něho lze usuzovat na dobu a způsob vzniku. To však předpokládá, že je to jméno neměnné. Z tohoto pohledu má obec Sázavka podivuhodně skrytý původní význam tohoto místa.

Sázavka je Sázavkou teprve od roku 1964. Mnoho generací zde žilo a někteří méně a někteří více byli se životem spokojeni. Na názvu jejich obce neviděli nic "smrdutého". Přesto jazykový "zápach" zapracoval na změně jména.

Původní jméno Smrdov pochází ze staročeského slova smurdi, což znamená pracující lid v zemědělství (kupříkladu Litevští Poláci zvali sedláka šmierdž). První zmínka o Smrdovu se váže k době panování Přemysla Otakara I. do roku 1226. Později si řekneme, že je tato zmínka také spojena se změnou názvu.

Uveďme si jednu úsměvnou vzpomínku, která se váže k původnímu názvu obce. Do školy počátkem padesátých let chodilo poměrně hodně žáků, jejichž rodiče pracovali na dráze. Cestování tímto tedy  měly (díky režijní průkazce) zdarma. Jednou v roce se jezdívalo vlakem na školní výlet do Poděbrad. I tam před nádražím v parku jedno dítko zvolalo. "Pane učiteli, to je ten pán, co u nás ve třídě visí na zdi". Byl to tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý. A pan učitel musel vysvětlovat odkud že to jsou. " Ze Smrdova soudruhu ministře". A když se dobrali, kde to ten Smrdov je a že je tam krásně u té Sázav(k)y, dostali všechny děti od ministra po kopečku zmrzliny. Poznají se některé z nich na fotografii?

Pan učitel Miroslav Merenus, který působil na místní škole počínaje rokem 1949 více jak dvacet let, vzpomíná na snahu o změnu názvu. V místnímu referendu bylo něco málo přes 60% občanů pro změnu.  První pokus neuspěl u Ústavu pro jazyk český. Místní občané ale využili spojení obce se sousední Kunemilí pod jeden národní výbor (zastupitelstvo) a  dne 14. června 1964 byl Smrdov přejmenován na Sázavku usnesením krajského národního výboru v Hradci Králové.

Snaha o přejmenování byla údajně i za první republiky. Tehdy se snad uvažovalo o jménu Smržov. To ovšem nemám ověřeno.

Zpět na počátek 13. století. Roku 1226, pokud písemné prameny nelžou, cosi sdělil zemský úřad obci, když žádala změnu jména na Smilov. Patrně žádost zamítli. Každopádně by to znamenalo, že Smrdov existoval již před tímto rokem. V té době mohl Smrdov patřit Ronovcům, konkrétně Jindřichovi ze Žitavy. Jeho otec Smil z Tuháně, první dnes známý Ronovec, zemřel před rokem 1216. Svého syna, který se narodil kolem r. 1220, nechal pojmenovat po dědovi (tento Smil se později nechá nazývat z Lichtenburka).

Ronovec, který v nově nabytém sídle pravděpodobně nechal postavit tvrz a kostel, chtěl možná pojmenovat toto místo po otci a synovi. Nyní se jmenuje po říčce Sázavce.

Rodopisci celých Čech spojte se

Nastřádalo se mi za poslední měsíce několik odkazů na lidi podobného zájmu, od kterých jsem čerpal informace. S některými jsem se i setkal a je zajímavá jedna věc. Hledání rodinných nebo rodových kořenů je u nás v porovnání se světem poměrně rozšířené.

U mě se zájem rozšířil ještě na hledání místních kořenů, ke kterému mne nejvíce "pošťouchly" stránky věnované Smrdovu. Velmi pěkně je zpracována historie nedalekého Druhanova. Pěkný přehled o místu a gruntu i lidech v historických záznamech najdeme v souvislosti s obcí Rymaně.
Rodopisci původem z okolí Havlíčkova Brodu jsou Kuttelwascherovi nebo Výborní. Na Jihlavsku to jsou pak Šarounovi a na Žďársku Škarvadovi. Hodně podnětné jsou stránky Blanky Lednické, která nabízí svoje znalosti i profesionálně. Další odkaz směřuje také na skupinu, která poskytuje služby v oboru genealogie. Ukázku zpracování jednoho rodu ze Smrdova lze najít zde.

Statek č. 12 ve Smrdově

Díky pamětníkům se mi dostaly do ruky staré fotografie domu, kde po několik století až do roku 1929 žil rod Šemíků.

Pohled odnaproti přes náves

Ovesná Lhota - Berní rula 1654

Berní rula – sv. 11, Kraj Čáslavský II., František Beneš

Stejný den jako Smrdov a Ovesná Lhota (4. března 1654) byl sepsán komisí nejen celý statek Vrbice, ale také zámek Chlum a vesnice města Ledeč. To napovídá, že komise nebyla osobně v každé vsi, jak původně měla, ale pravděpodobně opisovala na panském sídle.

Statek Třebešice, Vrbice, Modletín vlastnil Václav Rudolf st. Věžník z Věžník. Roku 1644 koupil Modletín a 1651 Smrdov, Kunovice a Vrbici. Dále mu patřily v okolí Benetice, Bohušice, Horní Březinka, Dolní Dlužiny, Horní Dlužiny, Druhanov, Vrbické Hory (dnes zaniklé), Ovesná Lhota, Mrzkovice, Služátky, Kunemil, Vlkanov, Žebrákov, Hoješín, Hostětínky, Hudice, Leškova Hůrka, Klokočov, Klokočovská Lhotka. 

Tři roky po sčítání do berní ruly (r. 1657) domy v Ovesné Lhotě vyhořely. Potom došlo k defalcirování (def[al], tj. osvobození od daně na dobu několika let). Někteří sedláci začali znovu od píky. Mnozí to po útrapách třicetileté války, která skončila roku 1648, vzdali. To je asi případ Navrátilovského gruntu. Z těch, kteří to nevzdali a jejich potomci žijí v Ovesné Lhotě dodnes, budou pravděpodobně Malinovi. Víte o dalších?