Těžké začátky vystěhovalců

Eduard Doubek, 1992, Panorama.

Ledečský rodák Eduard Doubek napsal zajímavou knihu o Světlé nad Sázavou. Dovolím si zde citovat ukázku o životě emigrantů, kteří hledali lepší zítřky za velkou louží.

Také ve Světlé a jejím okolí byl problém chudiny po roce 1848 velmi svízelný, neboť kromě velkostatku a začínajícího sklářského průmyslu a zpracování žuly tu mnoho pracovních příležitostí nebylo. Chudý člověk byl nucen hledat práci u sedláků, v lese, nebo se musel živit domáckou výrobou. Na Světelsku to byla např. výroba papučí, sítěk na vlasy, výrobků ze dřeva, hraček.

To ovšem nemohlo stačit, a není proto divu, že nedostatek pracovních možností a tím obživy vyháněl v druhé polovině 19. století mnoho mladých lidí do ciziny, zejména do Vídně a do USA. Vystěhovalectví do USA (a místo do Vídně více do Prahy) pokračovalo i v období první republiky, i když už v menší míře.

I za mořem čekalo však vystěhovalce často strádání, hlad a nedostatek, jak o tom vypráví ve svých vzpomínkách ledečský rodák F. J. Sadílek, který se s početnou skupinou zemědělců z našeho kraje vystěhoval do USA v únoru 1868:

"Cesta po moři byla trapná, trvala nám deset týdnů, a co jsme vše zakusili, nebudu plně popisovat; vždyť také jen ti, kteří tak pluli, dovedou to posoudit. Deset neděl býti na staré dřevěné lodi, kde po stěnách tekly potůčky vody, za studených dnů a nocí beze všeho ohně nebo kamen na zahřátí; všichni vystěhovalci, muži i ženy a děti v jedné místnosti. Za prudkých bouří zatarasili nám dveře, aby nikdo nemohl na palubu, v obavě, že by jej mohla vlna smésti do moře. Strava byla špatná, vše solené a pitné vody málo. A nejhorší při tom všem bylo, že všude bylo hmyzu, až strašno na to vzpomínat. Nebylo žádnou zvláštností viděti denně, že vynášeli košile na palubu a sirkou nebo kouskem dřeva vyškrabovali hmyz ze záhybů. Za velké bouře v noci bylo slyšet nářek na všech stranách. Jedni plakali, naříkali, jiní se modlili a mezitím špatně připevněné kufry létaly z jedné strany na druhou.

Moje další vzpomínky z dob našich začátků za mořem by nebyly úplné, kdybych vynechal "drňák", jenž hrál v dobách pionýrských důležitou roli. V Čechách a snad i na Východě ani nevědí, že drňák znamenal palác pro nové obyvatele Západu. Dnes takový drňák v naší krajině už neexistuje, akl mám jej v dobré paměti.

Pro prvé osadníky, kteří se usadili na západních planinách, pozemcích bez lesů, byl takový drňák nezbytným. Mnoho těch, kdož toužili státi se pány na své hroudě a rolničili, byli chudí, že jen stěží sehnali na nějaký ten potah a vůz, do něhož naložili rodinu a ubírali se na vládní pozemky na "homestead". Také v mnoha případech ani potahu neměli, jen se nechali na mnoho mil dovézti, aneb i pěšky přicházeli a zůstali pod širou oblohou, než postavili obydlí z drnů.

"Drňák" (dughouse) bratří Kovaříků na řece Big Blue
stát Nebrasca, zdroj: Dubovický, 2003

Takový drňák nestál mnoho, jen trochu práce. Naorali se drny, pokud možno stejné tloušťky a z těch se stavěly zdi, v nichž ponechalo se jedno malé okénko ("zasklené" třebas jen zamaštěným papírem) a díra pro dveře. Zbudovala se střecha a palác byl hotov. Na střechu bylo nezbytným nějaké dříví pro krov. Přivezlo se z lesů u řek a potoků, vzdálených i několik mil. Na to se narovnaly drny nebo i došky, které se dělaly z dlouhé trávy.

Později se přivážela okna a dveře a pak se tam bydlelo třeba i několik let. V takové světnici bydlela celá rodina,třeba i s půltuctem dětí. Školy i kostely se pro začátek stavěly také z drnů. Někteří také jen vykopali díru ve břehu a dali na to střechu z drnů. V noci mohl neznámý lehce na takovou střechu vjet, jak se mně samotnému jednou přihodilo.

Jakých svízelů v těch prvních drňácích osadníci zažili, jest až k neuvěření. Při velkých deštích promoklo vše, že nebylo uvnitř suchého místa. Vše zvlhlo. Zvláště na sirky museli být obyvatelé opatrní. Dávali je do plechových krabiček, pověšených dnem vzhůru, aby je uchránili. I žáby a hadi dostali se jim dovnitř. - Ale pro zimu byly drňáky dost teplé. - Později se stavěly již důkladnější drňáky s prkennou podlahou, uvnitř i omítnuté a obílené, nebo z takzvaných vepřovic, nepálených cihel."

Jeden z posledních drňáků, vykopaný asi 3 míle od Wilberu, se zachovalo konce 19. století a říkalo se mu "Kováříkův drňák". Jeho majitel prý pocházel z našeho kraje. V doprovodu  F. J. Sadílka jej v roce 1893 navštívil a popsal také spisovatel F. Herites, když byl na světové výstavě v Chicagu a vydal se na Západ, aby poznal život tamních krajanů.

(F. J. Sadílek byl vyučený sedlář. Po příchodu do USA pracoval nejprve v Chicagu, později ve Wilberu. Po těžkých začátcích se stal zámožným mužem, známým prací v českých krajanských spolcích. - Z jeho odkazu byla počátkem první republiky zřízena v Ledči nad Sázavou nadace "Sadílkova dětská opatrovna", určená na podporu chudých žáků. V době úmrtí zakladatele - zemřel v dubnu 1933 -  na ní byla částka 44 834,10 Kčs.)