Kde se vzal tu se vzal - Karel

Při pátrání se občas dostanu do situace, kdy objevím hrob se jméném Šemík, ale netuším odkud se dostal právě na toto místo. To byl také případ dvou hrobů a tří jmen na hřbitově v pražských Záběhlicích. Při pátrání na městském úřadu se podařilo dohledat o něco víc. Stále to ale bylo málo k tomu, abychom zjistili, odkud tento rod do Prahy přišel. Dalo se spekulovat, že Václav a Jiří byli bratři a jejich otec se jmenoval Karel. Jenže Karel nejspíš nezemřel na území Prahy 10, a tak záznam o jeho úmrtí zatím nemáme.

Sčítání obyvatel 1921, Práče č. 6, Záběhlice

Zaujalo mě ale, že u zápisu o úmrtí Jiřího Šemíka je uvedena adresa: Práčská 1883, Praha 10, Záběhlice. S tím by se dalo něco podniknout. Zjistil jsem, že pro roky 1921 a 1910 existují v Archivu hlavního města Prahy dochované listy ze sčítací lidu. V místě výše uvedené adresy tehdy existovala osada Práče, která se nacházela u potoka Botiče mezi Záběhlicemi a Hostivaří. Tehdy to byla ještě zemědělská oblast kousek za Prahou. Měl tam svůj statek třeba Antonín Švehla. V místě zvaném Práče stál velkostatek, mlýn a pivovar. A právě práce v pivovaru byla to, co sem přivedlo rodiče Karla Šemíka.
Vydejme se tedy do archivu, který stojí na Chodovci - tedy nedaleko od místa, kde žila před sto lety Šemíkova rodina. Původně to vypadalo, že archiválie nedostanu do ruky a budu si muset s ohledem na špatný fyzický stav fondu zažádat o rešerši. Nakonec se ukázalo, že si tu "rešerši" mohu udělat osobně v badatelně. Stav fondu není o nic horší než v jiných okresních archivech. To jen na okraj. Digitalizace bude ale ještě na hodně dlouhé lokte.
Při prvním pohledu se ukázalo, že máme štěstí. V roce 1921 žila v domě č. 6 rodina vdovy Šemíkové s pěti dětmi. V domě, který vlastnil majitel pivovaru Emil Stein, žilo více jak 20 obyvatel. Konkrétně rodiny Václava Hanouska (kočí), Antonína Přibyla (železniční zřízenec), Antonína Maška (kočí) a Jana Svobody (strojmistr). Vesměs zaměstnanci v pivovaru, který byl v provozu pod názvem Parostrojní pivovar Záběhlice - Práče do roku 1937. Vařilo se tam mimo jiné pivo Kamenáč.

Potvrzení, vydané v Kolodějích, které omlouvá Václava,
že nebyl přítomen při sčítání doma v Záběhlicích - Práčích

I Václav Šemík (*1895) zde v roce 1921 pracoval jako kočí. Jeho sestry docházely za prací do Královských Vinohrad. Starší Marie (*1899) jako dělnice do Maršnerovy továrny na "orientálské cukrovinky a čokoládu". Mladší setra Božena (*1902) - také jako dělnice - do továrny Hynka Fuchse. Budova tzv. Fuchsovky stojí dodnes u stanice metra Želivského. Objekt papírenského závodu byl postaven v roce 1911.
V průběhu předchozího sčítání roku 1910 chyběl na adrese v Práčích patnáctiletý Václav Šemík. Pracoval jako čeledín na statku v Kolodějích nebo Běchovicích. I když je v rubrice obor povolání u Václava i jeho matky Marie uvedeno "polní hospodářství", realitou bylo nejspíš postavení pomocné síly na velkostatku. Hospodářský dvůr v Práči patřil Jaroslavu Kubešovi a rodina Šemíkova žila společně s dalšími osmi rodinami v jeho domě č. 7. V celé osadě Práče, která spadala pod obec Záběhlice, bylo v roce 1910 hlášeno 188 osob.

Vše dobré v novém roce

Setkání Františků na severu

Před týdnem se mě v diskuzi pod článkem ptal jeden čtenář, proč zde uvádím paměti Marie Kovalové. To se musíme vrátit v čase o 70 let na konec II. světové války. Manžel Marie, JUDr. Koval, se po zatčení gestapem v závěru války vrací z Terezína. Po válce manželé Kovalovi zakotvili v Litoměřicích. V roce 1943 je vysvěcen na kněze František Šemík a začíná jako kaplan na Litoměřicku. Nejdříve v Libochovicích a potom v Třebenicích.

Severočeská nová doba, 11.3.1948,  str. 6

Mezi roky 1946 a 1948 působí pak jako administrátor v České Kamenici. V nedalekém Prysku žil v té době sklář František Šemík. Koncem války pracoval jako huťmistr ve sklárně (Fickl?) Rückl a spol. Pak byl krátce starostou. Prysk byl převážně německou obcí, a tak zde po roce 1945 došlo k podstatnému úbytku obyvatel. Pravděpodobně v této době se setkávájí oba Františkové. Ten mladší (*1917) má dodnes na toho staršího (*1888) památku - jak jinak - ze skla.
A máme tu rok 1948. Dva týdny poté, co  se Klement Gottwald vrátil z Pražského hradu, mohli se čtenáři v novinách Severočeská nová doba dočíst o dozvucích odsunu Němců ze Sudet. František Šemík byl označen za kolaboranta a byl mu zkonfiskován majetek. Potom si musel sepsat žádost o nastěhování do vlastního domu. Zachoval se i seznam z veřejné dražby majetku se soupisem osob.

Lidové noviny, 16.6.1949, str. 2

Obraťme pozornost na působení Františka Šemíka (*1917) jako administrátora. V roce 1948 je poslán do Benešova nad Ploučnicí. O rok později se jeho jméno objevuje na seznamech, na kterých komunistická moc chtěla ukázat, že část členů Katolické akce (zrušené sdružení katolických kněží a laiků) se údajně obrátila na stranu "pokroku". Seznam není hodnověrný, je na něm uveden i smrdovský farář František Michálek. Co je zajímavé, že místo farnosti je u Michálka vynecháno. Asi i těm, kteří tyto údaje sepisovali, něco na seznamu nevonělo.
Koncem června 1949 někteří kněží přečetli v kostelích pastýřský list. Učinil tak i František Michálek ve Smrdově a František Šemík v Benešově. To bylo jedním z důvodů, proč oba skončili později ve vězení.
František Šemik v prosinci 1951 nastoupil k "pétépákům". Mezi tím už ale Stb osnovala, za co Františka odsoudí. Ze dvou vykonstruovaných obvinění tehdejší moc zvolila tu, která se hodila v procesu Krutílek a spol. První verze "rozvracení JZD" byla odložena. Vyšetřovatelé se museli snažit, neboť v poznámce na žádosti o ponechání ve vazbě můžeme číst:

Rozvracení JZD je z návrhu na zatčení patrno.

Pomoc k útěku T. patrné není.

T. byl litoměřický biskup Štěpán Trochta. Ten byl odsouzen roku 1954. To už měl František Šemík za sebou rok ve vězení. Další roky ho ještě čekali. Stejně jako Marii Kovalovou a jejího manžela. Vím, že se František nerad vrací k minulosti, a tak mu přeji do budoucnosti zdraví a optimismus. Protože tento příspěvek je poslední před Vánocemi, přeji všem klidné prožití svátků.

zdroj: Vyšetřovací spis František Krutílek a spol.

Seznam, najdu tam Smrdov?

Ve vyhledávači se objevují mezi prvními odkazy výborné stránky pana Myšičky. Navzdory tomu, že lokalitu Smrdov lze na mapě nalézt na dvou místech, v  okolí Humpolce a v sousedství Vyklantic, nás zajímá třetí místo. Seznam se snaží nafotit území republiky konkurenčním řešením ke StreetView od Googlu. Jmenuje se to Panorama a na obrázku je vidět současné pokrytí území republiky.

Jak je vidět, oblast Českomoravské vysočiny stále čeká na focení. Uvidíme, zda Seznam dojede i na Havlíčkobrodsko.

Marie Kovalová

Vyprávění pamětníků, kteří prožili první polovinu 20. století, jsou každým rokem vzácnější. Jejich příběhy ukazují, jak minulé století - pro mnohé z nás menší i větší částí ještě živé - bylo plné změn a zvratů. Marie Kovalová, rodačka z Havlíčkobrodska, se koncem čtyřicátých let ocitá v Litoměřicích a stýká se s lidmi okolo biskupa Trochty. Některé z jejích vzpomínek sepsaných Petrem Chaloupským vyšly roku 2007 v útlé knížečce. Zde uvádím ukázku o otci Marie, Janu Vlčkovi z Olešné u Přibyslavi.

Otec je povolán do 1. světové války

Otec Marušky byl spravedlivý a poctivý sedlák, který pomáhal širokému okolí. Dával chudým zadarmo brambory a chleba, což se okolním statkářům příliš nelíbilo, protože samozřejmě chtěli ze své produkce co nejvíce prodat. Mnohým lidem v nouzi zprostředkoval práci na svém hospodářství, takže je zachránil před jistou bídou. Žel Bohu, tak jako řada jiných, musel i on opustit rodinu a nastoupit na frontu. Maminka, Maruška i její bratr Jan se každý večer za něho modlili. Jednoho dne zčista jasna spadl otcův obrázek ze stěny na zem a sklo na obrázku prasklo. Obrázek se však nerozpadl a zůstal pohromadě. Maminka ihned věděla, že se otci přihodilo něco hrozného, ale cítila, že žije. Přesně v onu popisovanou chvíli, jak se později rodina dozvěděla, byl Maruščin otec zasažen střepinou granátu hluboko do zad, v blízkosti míchy. To se odehrálo daleko od domova na ruské frontě. Raněný pan Vlček naléhavě prosil v modlitbě Pannu Marii, aby mohl zemřít doma, a jeho prosba byla vyslyšena. Po návratu, ačkoliv lékaři dělali co mohli, asi dva roky stál na prahu smrti, než ho v roce 1922, zaopatřen svátostmi, překročil. Marušce bylo v té době deset let. Otec ještě svým blízkým stačil přiblížit hrůzy bolševické revoluce. Vyprávěl například, jak lůza ve znamení revoluce přibíjela na vrata statku celou rodinu kulaka, včetně novorozence. Důrazně a často varoval všechny před zhoubným morem bolševismu. V Rusku se shodou okolností na malou chvíli setkal se svým vlastním koněm, který byl v Čechách zabavan a přidělen jistému důstojníkovi. Tento důstojník v Rusku padl a kůň běžel velkou vzdálenost podél linie fronty, kde našel svého pána. Oba měli ze setkání velkou radost. Koně však znovu vojáci zabavili a pan Vlček se s ním již nikdy nesetkal. Koně ho měli vůbec velmi rádi. V den jeho pohřbu vyváděli jako pominutí. Na hřbitov do Přibyslavi ho museli odvézt sousedovi koně...

Poslední Šemík u Vrbických

Do Smrdova přišli Šemíkovi pravděpodobně z nedaleké Vrbice a z Hor Vrbických. V dnešní Sázavce stojí dům č. 16, kterému místní někdy říkají "Vrbický". Od první poloviny 18. století do poloviny 19. století zde žil a hospodařil rod Šemíků. Počínaje Vítem - následuje Jan starší (*1778), Jan mladší (*1799) - a konče Josefem.

26. 10. 1855 se narodil Josef Šemík

Všechno chalupníci, čtvrtníci. Vít se do Smrdova pravděpodobně přiženil. Nevěsta Magdaléna Pazderáková patřila k rodině evangelíků a ti to neměli jednoduché, jak se dá odvodit z tehdejších zpovědních seznamů. Poslední v řadě u Vrbických Josef Šemík umírá předčasně rolu 1855. Jeho syn, pohrobek, se narodil v obci Kámen. Do matriky narozených byly dopsány dva datumy, o kterých jsem již dříve spekuloval. Po objevu zápisu v matrice oddaných farnosti Vlkaneč vím o něco víc.

3.2.1885 svatba Josefa a Marie v Kozohlodech č. 2

Zkusím hádat, jak se Josef Šemík do Kozohlod dostal. Datum 12. března 1874 v matrice narozených by mohl odpovídat době nástupu do vojenské služby. Sloužil u 14. praporu polních myslivců. Po návratu z vojny pracoval jako dělník v hospodářském dvoře v Hostovlicích. Poměrně pozdě, ve svých 29 letech, se žení v Kozohlodech. Nevěsta Marie, mladá vdova (24 let) po ševci Josefu Novákovi, žila v domě č. 2.

Albertov - Vyšehrad - Národní

Kudy se to šlo 17. listopadu před 25 lety?

Z Albertova na Vyšehrad ke hrobu básníka, kde se zapalovaly první svíčky.

A pak na Národní třídu.

Listopadové bitvy

Dvě bitvy, dva datumy v historických análech. Ty dvě bitvy dělí 200 let. Obě byly na počátku velkého přerozdělení moci a majetku.

Ilustrace od neznámého autora z r. 1862
představující Vyšehrad v roce 1420

Roku 1420 došlo k prvním střetům husitů s vojskem přívrženců Zikmunda Lucemburského. Jarní střet u Sudoměře a bitka na Vítkově jsou dodnes známější než podzimní bitva u Vyšehradu. Asi proto, že husity nevedl 1. listopadu Jan Žižka, ale Hynek Krušina z Lichtenburka.
Doba vymknutá z kloubů, kdy páni jako Hynek Krušina nebo Mikuláš Trčka obratně vycházeli se stranou kališníků i s katolickými soupeři. V této době si Hynek Krušina upevňoval postavení ve Východních Čechách. Jeho rod v následujícím období ale nedosáhne vlivu a bohatství Trčků z Lípy.

Sadeler Egidius, Vyšehrad, mědiryt z roku 1606
Pohled od Pankráce

Po dobytí Vyšehradu kališníci toto místo proměnily v ruiny, které na dalších 200 let připomínaly, že husité uměli více bořit než budovat.
Roku 1421 byl poničen klášter ve Vilémově a začátkem roku následujícího po stíhací jízdě Německý Brod. To, co se dělo ve městě u řeky Sázavy, bylo asi i pro Jana Žižku přes míru, neboť o Velikonocích 1423 ve Vilémově sepsal pozvání na sjezd do Brodu.
Území, které kdysi ovládal Vilémovský klášter, vzal "pod ochranu" Mikuláš Trčka z Lípy. Dominium potomků Mikuláše se postupně zvětšovalo, a to i po bitvě, ke které došlo 8. listopadu 1620 na Bílé Hoře. Začala válka později nazývaná jako Třicetiletá a s ní nové přerozdělování. Díky obratnosti manželky posledního z rodu Trčků se ještě v roce 1628 panství Trčků rozrůstá. Přichází rok 1634. Poslední z Trčků umírá a následující rok „pro rozličná provinění veliká proti císaři spáchaná, byl obviněn, a jeho statky vládě (fisku) připadly“. Někdy v této době se narodil Adam Šemík.

Vzpomínka na zemřelé

Voda, mráz a čas

Dnes se nebudu dlouze rozepisovat. Minule jsem tu zmínil pátrání v pražských matrikách. Psal jsem o dvou hrobech na hřbitově v Záběhlicích.

Právě se nacházíme v období, které nám připomíná, že bychom měli navštívit hroby našich zemřelých. Na hřbitovech jsou i místa, ke kterým zavítá jen náhodný kolemjdoucí nebo - rodopisec. Někdy narazíte na náhrobek, na kterém lze přečíst alespoň jméno rodiny, jako v případě hrobu Bedřišky Šemíkové (*1901 +1959).

Hrob č. 16

Někdy zůstává jen číslo hrobového místa.

To je i případ posledního odpočinku Karla a Jiřího. Oba byli do hrobu uloženi v roce 1962.

Věnujme tichou vzpomínku.

Zkušenosti z matrik

Letošní změna zákona o matrikách umožnila nahlížet do živých matrik většímu okruhu badatelů. Do matričních knih, které ještě nejsou uloženy v archivu, ale jsou k dispozici na městských úřadech, můžeme nahlédnout, když pošleme žádost. 

Velmi dobrou zkušenost mám z Kutné Hory. Na tamním úřadu ochotná paní matrikářka a záznam o úmrtí Marie Šemíkové (*1870 +1952). Navíc přidala informaci, kde hledat hřbitov a hrob Marie. Tím se uzavřelo jedno pátrání, které začalo před dvěma roky objevem zápisu o narození. Do matriky narození, která je již v Zámrsku, byl v poznámce zapsán i rok a místo úmrtí. Mezitím jsem se v hledání dostal do slepé uličky a Marii jsem chybně označil na sedleckém hřbitově nedaleko slavné kostnice. Až po návštěvě kutnohorského úřadu jsem si doplnil, že Marie vdaná za Františka Pipka žila nějaký čas v Praze.

Poznámkou v knize narozených začalo objevování života Šemíků v Lounech a okolí. U záznamu o narození Jana Šemíka (*1883) bylo dadatečně připsáno "14.8.1911 oddán s Annou Procházkovou v Oboře". Dlouho jsem netušil, o jakou Oboru se to jednalo. Až když jsem vypátral, že Janovy rodiče s dětmi žili v Lounech... To mě přesvědčilo, že Oborou bude obec nedaleko tohoto města. Jenže přes hledání v litoměřickém archivu i přes bohatou komunikaci s paní matrikářkou se nedařilo svatbu dohledat. Po zprávě...

Matriku oddaných pro Oboru máme od roku 1864 – církev římskokatolická. Knihu narození pro Oboru máme od roku 1870. Prošla jsem narození od roku 1911 v Oboře i Louny – žádný Šemík-ová.

...jsem začal pochybovat, jestli hledáme ve správné Oboře. Žijící potomci Jana Šemíka, mě pomohli navést zpět. Jan podle všeho zemřel v Chlumčanech, odkud jsem dostal zprávu, že hrobové místo bylo vedené na pana Viléma Šemíka od roku 1953. A Vilém, syn Jana se narodil ve Vršovicích. A to je obec, která patřila do farnosti Obora. A jsme doma. Poslední stránka matriční knihy a na ní svatba v Oboře (kostel) a ve Vršovicích (hostina). Jsme na hranici mezi živými a mrtvými matrikami, a tak ještě jednou dík paní matrikářce.

Sňatky ve Vršovicích  jsou u nás až od roku 1912. Abecední rejstřík je ale ještě uložen u nás. Rok 1911, tedy sňatek Jana Šemíka a Anny Procházkové tam zapsán je. Matrika je ale už uložená v oblastním archivu v Litoměřicích.

Bedřiška Šemíková, roz. Hadrbolcová, +1959

Třetí zkušenost je z Prahy. Na hřbitově v Záběhlicích jsem našel dva hroby, ve kterých jsou pohřbeni tři jmenovci. Po získání informace o datumu uložení do hrobu jsem zkusil oslovit matriční úřad Prahy 10, kam Záběhlice spadají.
A skutečně jsem našel zápis k Bedřišce, vdově po Václavu Šemíkovi. Urna byla do hrobu uložena až 3. prosince téhož roku.

Jiří Šemík, +1962

U druhého hrobu se podařilo vypátrat úmrtí Jiřího Šemíka. Zemřel, stejně jako Bedřiška, ve Vinohradské nemocnici, a proto jsme mohli uspět při pátrání na Praze 10. O několik měsíců dříve, než byl pohřben Jiří, zemřel jeho otec Karel. Zápis o Karlově úmrtí jsme ovšem v matrice Prahy 10 nenalezli. Víme jen, že byl do hrobu uložen 10. července 1962. Odkud Karel a Václav do Prahy přišli a kde zemřeli, zatím nevíme.

Další dobrý rodák

OTÁZKA: Uvádí se, že jste se narodil v Havlíčkově Brodě. Říká Vám něco vesnice Dobrnice u Leštiny?

ODPOVĚĎ: Narodil jsem se v Německém Brodě, protože se tam brodili Němci na cestě do Prahy, ale nikdy se tam nebrodil Karel Havlíček Borovský. A v Dobrnicích stavěl můj tatínek družstevní lihovar a seznámil se tam s maminkou, Jarmilou z myslivny na Chraňboži.

Pavel Landovský

Ithaca a okolí

Dnes se podíváme do okolí města, kde se roku 1909 na jedné farmě usadila rodina Antona Semika (*1864). Do roka ale Anton, rodák z Ovesné Lhoty č. 11, umírá.

1910

Pohřeb se koná 18. srpna 1910 na hřbitově Lakeview ve městě Ithaca. Zajímavou poznámkou je uvedení Antonova členství v organizaci Modern Woodmen of America. Právě tato organizace zařizovala obřad. Ve smutečním oznámení, které vyšlo v novinách Ithaca Daily News se píše o pozůstalých pěti dětech. Vdova Mary Ann, také lhotecká rodačka, zůstala na farmě sama se čtyřmi dcerami a Jamesem. James byl považován za jejího syna, ale ve skutečnosti to byl její bratr.

Tompkins County

Bratr James, který byl veden i při sčítání obyvatel v roce 1900 jako její syn, ve svých 22 letech možná přebírá roli hospodáře. Nebylo to jistě jednoduché živobytí. Nejbližší příbuzní žili ve státě Nebraska a další až za mořem na Českomoravské vysočině.

Při hledání zpráv o dalším osudu rodiny nám pomůže nečekaně bohatý zdroj informací. Nadšenec Tom Tryniski, který digitalizuje staré americké noviny, nás zavádí do historie, kdy místo Facebooku fungovala oznámení v místních novinách.
Tato elektronická knihovna je neocenitelným pokladem, zejména pro oblast státu New York.

Začneme rokem 1917. Na jaře toho roku vstoupily USA do 1. světové války. V létě vycházely v lokálním tisku seznamy mužů, kteří mohli být povolání do armády. James Semik, tehdy 29letý, byl uveden v Ithaca Daily News 18. července.

Bydliště je uvedeno u Jamese ve Freeville. Patrně tam byla ta rodinná farma, na kterou se rodina Antona Semika v roce 1909 přestěhovala z Omahy? Každý muž ze seznamu obdržel číslo (1254. pro Jamese), které si měl pamatovat pro případ povolání do zbraně.

1919

O dva roky později místní noviny otiskly zajímavé oznámení o návštěvách příbuzných u Mary a také u Jamese.

Paní Schaffer z Albany byla neteří Mary Semik. Howard Hagin s rodinou strávil neděli v domě Jamese Semika. Zdálo by se, že v této době - tedy v létě 1919 - žil James jinde než Mary Semik. Manželkou Howarda Hagina se jmenovala Caroline. S rodinou žili v Lansingu nedaleko Freeville a Drydenu.
Několik měsíců před tím ve stejné rubrice stejných novin The Cortland Democrat se objevila zpávička, že Mary Semik je nemocná a trpí revmatismem. Na podzim 1920 hostila farma Mary Semik návštěvu ze Severní Dakoty a nedlouho potom Mary s nejmladší dcerou Mildred navštívila příbuzné v Omaze.

1922

O Vánocích roku 1921 se Henrietta vdává a na jaře 1922 se stěhuje za svým manželem do Oklahomy. Její manžel se jmenoval Lewis Zmotony (ne Zmotomy), v novinách zapracoval šotek.

1922

Zajímavá zpráva následuje několik týdnu později. Stále stejná rubrika ve stejných novinách. Manželé Zmotony, pravděpodobně rodiče Lewise, koupili farmu, která je známá jako farma Samuela Robinsona.
Zkusíme spekulovat. Rodiče možná přenechali synovi dům v Pawnee a sami od George Jewella koupili farmu v okolí Drydenu.
V říjnu 1924 se můžeme dočíst, že manželé Lewis a Henrietta Zmotony z Oklahomy společně se slečnou Mildred Semik z Lansingu navštívili dům rodiny Halamka.

1927

Marie Šemíková, později vdaná Mary Semik, ještě později po smrti prvního manžela Mary Zmotony, jak je vidět z nekrologu v roce 1927. Zemřela po dlouhé nemoci ve věku 53 let ve svém domě ve středu 5. ledna ráno. Opouští kromě svého manžela čtyři dcery, paní Howard Hagin (Karolína) odtud, paní Joseph Krupa (Mildred) z Ithaky, paní Henriette Zmotany a paní Annu Pavlik z Omahy. A také bratra Jamese Semika z Omahy, jakožto i několik vnuků. Rozloučení se konalo v pohřebním ústavu J. E. Shea v Ithace o sobotním odpoledni. Celebroval reverend W. H. Powers z Ithaky. Pohřebena byla na hřbitově Lakeview.
Je otázka, s kým Mary v roce 1922 žila potom, kdy se její dcera Henrietta vdala. Jestli tehdy, když se píše o manželech z Oklahomy, kteří zde kupují farmu, žila vdova Mary již jen s nejmladší dcerou. Farmu, kterou v roce 1920 ještě asi vlastnila, mohla udržet jen s pomocí bratra Jamese.

1927

Jenže... dříve než Mary zemřela, žila jistě s vdovcem Johnem Zmotony a přijala i jeho příjmení. Když John Zmotony podruhé ovdověl, nezůstal dlouho ve svém domě sám. Přestěhovala se sem jeho nevlastní dcera Mildred s manželem Josefem Krupou. Informace v tehdejším lokálním tisku byly někdy velmi detailní, a tak se můžeme dovědět i o tehdejším zdravotním stavu lidí, a dokonce i dobytka. I to (v roce 1917 zabil blesk tele) jsem se v případě farmy Marie Šemíkové, původem z Ovesné Lhoty, dověděl. Jméno Semik se z této oblasti ale vytrácí. James Semik odchází ještě za života sestry na západ k řece Missouri, kde se v červnu 1925 oženil.

Příbuzenské propletence

Stupně příbuznosti

Arabskými číslicemi jsou vyznačeny parentely. Tak se dříve počítaly stupně příbuznosti podle kanonického práva. Římskými číslicemi pak jsou označeny stupně podle civilního (římského) práva. Vychází ze zásady, že stupňů je tolik, kolik porodů bylo potřebných na to, aby dvě osoby byly vzájemně příbuzné. Osobám jedné generace se někdy říká pokolení. (příbuzenství)

Blíží se čas volby

Připoměňme si krátce, kde jsem byli v roce 2011, kde jsem se setkali poprvé. O rok později na Vyšehradě už byla předána Adamova radlice. Loni jsme měli sraz ve Světlé a letos na Lipnici. Kam příště? To je otázka i pro všechny, kteří si myslí, že má cenu se pravidelně setkávat. Termín je už stanoven - 9. května 2015. A místo?

Sešli se mi návrhy, ze kterých dávám s pár slovy na výběr:

• Ovesná Lhota - hlodá ve mě již nějaký čas takový nápad. Projít Lhotu odshora dolů a zpět na náves a přitom si povídat, kde žili a žijí Šemíkovi. Určitě nám místní pomohou, abychom nezabloudili a měli se kam společně posadit :-)

• Praha - zde žije také početná komunita Šemíků a možná ti mimopražští by rádi opět navštívili metropoli. Přesné místo nemám vymyšlené, i když si myslím, že Vyšehrad není špatné místo.

• Železný Brod - to je tak. Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. V Brodě žije nestor našeho klanu. Protože ve svých 97 letech má právo zdržet se dlouhého cestování a protože má životní zkušenosti k nezaplacení, mohli bychom ho navštívit.

Spouštím hlasování, které nám, doufám, dá odpověď do poloviny listopadu.

Purkrechtní kniha z roku 1633

V urbáři vrbického panství z roku 1668 jsem objevil zápis o zakoupení gruntu Adamem Šemíkem. To byl ovšem jen stručný opis, který byl kolem roku 1670 opsán ještě jednou do jiné gruntovní knihy. Obě verze zápisu zachycovaly změnu na gruntu s odstupem mnoha let. Zapsání splátky roku 1668 je novou informací v porovnání se starším zápisem, který jsem objevil o letošních prázdninách.

Originál zápisu o gruntu se nachází v purkrechtní knize Vrbického statku. Do této pozemkové knihy se začalo psát v roce 1630. Tehdy Smrdov a okolní vesnice patřily k rozsáhlému Trčkovskému panství. Nadpis  "Matěj Kulhavej" na stránce 77 ukazuje na jméno hospodáře z 30. let. Jenže po roce 1634 bylo vše jinak. Po atentátu na Albrechta z Valdštejna došlo ke konfiskaci Trčkovského majetku. Třicetiletá válka se lámala do druhého poločasu.

Po skončení dlouhé války v roce 1648 zůstalo mnoho gruntů zničených a opuštěných. To byl případ i toho našeho. Původní hospodář Matěj Kulhavý statek opustil a ten časem zpustnul. 11. listopadu 1650 se ujal gruntu o velikosti 1/4 lánu Jan Prášek. Nemusel platit tzv. závdavek (první platbu), ale měl každý rok platit tzv. vejrunek.
Za necelé dva roky postavil nebo opravil dům. 13. února 1652 od něj zakoupil chalupnický grunt Adam Šemík. Janu Práškovi zaplatil závdavek a byla mu "odpuštěna" částka za krávu zádušní, o kterou se musel starat on i jeho potomci. Lidmi zvaná železná kráva patřila k nepříjemným povinnostem vůči kostelu. K tomu jistě platili i desátky. Ty se ale v zápisu o převodu gruntů neobjevují. V roce 1653 zaplatil Adam Šemík první vejrunkovou splátku. V následujících letech vejrunky neplatil, a další splátku zaplatil až roku 1668. Potom mu zbývalo ještě zaplatit 13 kop grošů míšenských.

Není jasné, zda se podruh Adam na grunt Jana Práška přiženil nebo jeho žena Anna pocházela z jiné rodiny. V roce 1651 při soupisu poddaných měli novomanželé půlroční dceru Kateřinu. Jana Práška jsem v tomto soupisu ale nenašel. Že by v soupisu byla jeho rodina zapsána pod jiným jménem? Jména rychtářů ve Smrdově, Kunemilu i Ovesné Lhotě jsem v soupisu poddaných našel.
Zde je doslovný zápis o převodech gruntu v čitelnější podobě. Za ním navazuje přepis v původním znění. 

Matěj Kulhavej

Léta Páně 1650, 11. dne měsíce Novembris (listopadu), jinak den sv. Martina biskupa, s jistým vědomím milostivé vrchnosti (titul) ujal týž grunt – pustinu a místo slove Kulhavýho s jednou čtvrtí role vorné i se vším od starodávna k němu příslušenstvím Jan Prášek starý, i kterýž jest od rychtářův Jana Albrechta smrdovského, Jiříka Vondráka kunemilského a Matěje Vorla lhotského, též konšelův z týchž obcí za sumu 20 kop míš. prošacovaná. A poněvadž se ničehož, toliko místo nachází, závdavku žádného, nýbrž vejrunky každoročně, začnouce při držení soudu léta 1652 po 1 kopě míš. klásti povinen bude (kterážto suma, poněvadž žádných nápadníkův k témuž gruntu se nenachází, milostivé vrchnosti připadla a náleží. Actum ve Vrbici ut supra.

Adam Šemík

Léta Páně 1652, dne 13. Februarii (února) s jistým vědomím J.M. Páně (titul) stala se smlouva a trh dokonalý mezi Janem Práškem starým a Adamem Šemíkem, tkalcem (?), jakož jest Jan Prášek grunt Kulhanovský místo minule ujal a vedle možnosti své stavením pod jednou střechou vyzdvihl, nemoha pro sešlost věku svého na témž gruntě pracovati, dobrovolně tak se vším od starodávna k němu příslušenstvím Adamovi Šemíkovi ji za sumu peněz 42 kop míš. prodal, kterážto suma dole rozepsáno, náležeti bude těmto:

J.M. Pánu do odúmrti 15 kop míš.

kráva zádušní se nachází, za ni se srazí 5 kop míš.

Janovi Práškovi prodávajícímu 22 kop míš.,

kteréžto peníze v tomto roce Janovi Práškovi dotčených 22 kop míš. zcela zouplna vypraviti povinen jest, ostatních J.M. vrchnosti náležejících patnácti kop na léta placení, začnouce při držení soudu Ao. 1653 po 1 kopě vypláceti má, kráva zádušní jedna při témž gruntu zůstává, jemuž Adamovi se pět kop míš. napřed sráží. Stalo se léta a dne svrchu psaného v přítomnosti Jana Albrechta rychtáře, Jiříka Kopra konšela, Václava Matouška a Jana Kudrny, vše sousedů smrdovských

Léta Páně 1653 při soudě položil Adam 1 kopu míš.

Matěg Kulhawej
Letha Panie 1650, 11 dne miesycze Novembris, ginak

den sho Martina biskupa, s gistym wědomim milostiwe wrch-

nosti (titul) ugal tyž grunth pustinu a misto slowe Kul-

hawiho s gednau cztwrti roly worne, y se wβim od starodawna

k niemu pržisliβenstwim Jan Prassek stary, y kterýž gest od rychtaržůw Jana

Albrechta Smrdowskeho, Jiržika Wondraka Kunemilského a

Matiege Worla Lhotskeho, tež konβelůw z týchž obcy za summu

Velkostatek Vrbice (SOA Zámrsk)
Kniha purkrechtní, líc listu 77

20 kop miβ. prossaczowana. A poniewadž se nicžehož, tolyko

misto nachazy, zawdawku žadneho, nybrž wegrunky každo-

rocžnie, zacžnaucze prži drženi saudu letha 1652 po 1 kopě m.

klasti powinnen bude (kteražto summa poniewadž žad-

nych napadnikůw k temuž gruntu se nenachází,milostiwe

wrchnosti pržipadla a naleži. Actum na Wrbiczy ut supra.

+

Adam Ssemik

Letha Panie 1652, dne 13. Februarii s gistym wědo-

mym J.M. Panie (titul) stala se smlauwa a trh dokonaly

mezy Janem Prasskem starym a Adamem Ssemikem tkalczem (?),

jakož gest Jan Prassek grunt kulhanowsky misto mynule

ugal a wedle možnosti swe stawenym pod gednau stržechau

wyzdwihl, nemoha pro sesslost wieku sweho na temž gruntie

praczowati, dobrowolnie tak se wssim od starodawna

k niemu pržisluβenstwim Adamowi Ssemikowy gi za summu

peniez 42 kop miβ. prodal, kteražto summa dole

rozepsano, naležeti bude tiemto

J.M. Panu do odaumrti 15 kop m.

krawa zadussni se nachazy, za ni se srazi 5 kop m.

Janowy Prasskowy prodawagiczymu 22 kop m.

kterežto penize w tomto rocze Janowy Prasskowy //

Velkostatek Vrbice (SOA Zámrsk)
Kniha purkrechtní, rub listu 77

// dotcženych 22 kop miβ zczela zauplna wyprawiti powinen

gest, ostatnich J.M. wrchnosti naležegiczych patnaczti

kop na letha placzeni, zacžnaucze prži drženi saudu

Ao 1653 po 1 kopě wyplaczeti ma, krawa

zadussni gedna prži temž gruntu zustawa,gemuž

Adamowy se piet kop miβ napržed sraži. Stalo se letha a dne

swrchu psaneho w pržitomnosti Jana Albrechta

rychtarže, Jiržika Kopra konssela, Waczlawa Ma-

tausska a Jana Kudrny, wsse sausedů smrdow.

Letha Panie 1653 prži saudie položil Adam 1 kopu m.

Pan Eschka a jeho tajný život

Při hledání v novější historii jsem zkoušel hledat i v pražských telefonních seznamech. Jedno jméno, konkrétně Jarmily Šemíkové ze Žižkova, se podařilo díky hledání v archivech obohatit o podrobnosti, které však není lehké dešifrovat. Informace jsou totiž z evidence bezpečnostních složek bývalého režimu. Počátkem letošních prázdnin jsem dostal email. Jeden badatel objevil v Archivu bezpečnostních složek příjmení Šemík, a tak mi napsal...

Při pátrání po jedné vzdálené větvi mého příbuzenstva jsem za poněkud tajemných okolností v archivu StB rovněž narazil na zmínky o rodině Šemíků ze Žižkova ze Seifertky. Ale až v 60. letech 20. století v souvislosti s emigrací jednoho agenta StB do SRN.

Z manželství mně neznámého Šemíka a Jarmily Šemíkové roz. Struppové vzešel někdy kolem roku 1946 syn Rudolf. Otec Šemík však následně zemřel. To muselo být někdy mezi lety 1946 až 1960. V roce 1960 se vdova Jarmila Šemíková provdala za lékaře Hříbala, který byl agentem a byl nasazen na pražské Němce. V roce 1966 agent Hříbal zběhl do SRN a jeho matka následně někdy v roce 1971 vycestovala za ním do SRN. O synovi Rudolfovi je jen kusá zmínka, že kolem roku 1966 něco studoval.

Zapadají Vám tyto kusé informace někam?

Zapadají, ale zatím jen okrajově. Jarmila Šemíková podle telefonních seznamů ze 60. let bydlela na pražském Žižkově v Husitské ulici. Co o Jarmile Šemíkové víme?
Narodila se 4.2.1923 v Praze a zemřela 3.6.2010 v Německu. S neznámým Šemíkem měla syna Rudolfa, který se narodil těsně po skončení války. Přesné datum jeho narození znám, ale Rudolf možná ještě žije, a tak se pokusme ctít jeho soukromí. Lze očekávat, že se svatba Jarmily s neznámým Šemíkem konala nedlouho před narozením syna mezi roky 1943 a 1946.
V roce 1960 bydleli v Praze 9, Pod Strojírnami 6 a na Praze 6 v ulici Národní obrany 32. Tou dobou byla ale Jarmila již vdovou. Kdy neznámý pan Šemík zemřel? Nelze napsat přesnější určení, než že v období 50. let. Podruhé se Jarmila vdává v netypickém termínu 29.12.1960. Obřad byl na Praze 1, že by Staroměstská radnice? To je stopa, která by nás mohla posunout při hledání jejího prvního manžela. Od roku 1963 žili s druhým mužem a synem v Husitské 26 na Žižkově. V telefonním seznamu až do roku 1966 figuruje číslo pevné linky pod příjmením Šemíková. O synovi Rudolfovi víme, že ještě v roce 1966 studoval.

zdroj: www.abscr.cz

Agent Hříbal bylo krycí jméno. Vlastním jménem to byl MUDr. Antonín Eschka. Narodil se 1.8.1906. Od roku 1950 byl zavřený jako vězeň v Jáchymově, kde si ho vyhlédla StB. Měl v letech 1952 - 1954 monitorovat tam zavřené retribuční vězně (fašisty a Němce). Pan Eschka střídavě fáral do uranových dolů, střídavě sloužil coby doktor na povrchu – to podle stavu "personálu" vězněných. Ti, kteří byli vězněni v komunistických koncentračních táborech spolu s MUDr. Eschkou, se shodli na tom, že byl čestným člověkem.
Po propuštění, asi od roku 1956, žil v Praze. V roce 1960 se o něj StB opět začala zajímat, protože měl kontakty s pražskými Němci. Těšil se u nich důvěře a měl kontakty i na své bývalé spoluvězně a emigranty v SRN. Je možné, že Jarmila Šemíková, rozená Struppová, též patřila ke komunitě a že tak vznikla známost.
Během roku 1966 Antonín Eschka emigroval do SRN. Po této události se Jarmila patrně přestěhovala na adresu Křišťanova 17. Zároveň změnila zaměstnání. Před emigrací manžela pracovala jako skladnice v Domácích potřebách v ulici Hradební 3. Pak až do srpna 1968 byla zaměstnána jako skladnice ve Střední průmyslové škole elektrotechnické na Praze 1. V té době se o ní zajímala I. správa MV. To trvá až do 21.8.1968. V ten osudový den se vystěhovala na základě řádného povolení za manželem do Německa.
Syn Rudolf zůstává v Praze. V roce 1973 byla povolena matce Jarmily návštěva dcery v zahraničí a StB o tom pořídila záznam. Nedlouho po odchodu matky za železnou oponu se Rudolf Šemík oženil. Se svou manželkou Alenou, která se narodila ve stejném roce jako on, měli dceru Hanu.

registrační číslo: 1753/S-7, archivní číslo: V-26697 MV,
útvar: Statisticko-evidenční odbor FMV

V roce 1977 emigroval do SRN také Rudolf se ženou a dcerou. Po emigraci ministerstvo vnitra založilo svazek. Tím se celá rodina dostala do evidence StB, jak je patrné výše z ukázky Archivního protokolu vyšetřovacích spisů.
Závěr. Je otevřená možnost, že si po emigraci Rudolf změnil příjmení a žije v Německu on nebo jeho potomci dodnes. Ozve se pan Eschka?

Čeleď svatého Václava

Narozeniny

Sešlo se to pěkně. Rád bych popřál hned několika oslavencům k narozeninám. Ode dneška do konce září bude mít svůj den totiž několik našich jmenovců. Přeji všechno nejlepší a hodně zdraví bráchovi k padesátinám. K přání připojím Klaudii, která patří v okolí Zvolena k nejvýchodněji žijícím Šemíkům.

Mladý hlasatel (ročník 1940/41)

A zítra má narozeniny Joe, náš člověk za mořem, který nám pomáhá v bádání po našich kořenech.

Na dnešní den připadá gratulace hned dvěma soukmenovcům. Hodně zdraví našemu nestorovi Františku Šemíkovi. Rok narození? Napovím. Narodil se v posledních měsících 1. světové války. Určitě pamatuje časopis Mladý hlasatel, ze kterého jsem si vypůjčil ilustraci.

Druhým dnešním oslavencem je jediný Horymír mezi námi, jemuž tímto také přeji vše dobré do dalších let.

Příjmení

Už to budou dva roky, co byla publikována práce, která se snažila podívat na území naší republiky z pohledu vazeb mezi příjmeními. Ten pohled je vědecký, ale Josef Novotný, jeden z autorů, o tom před několika měsíci zajímavě mluvil v rozhlasu a to mě přimělo zajímat se o síť jmen, která je rozprostřena nad Čechami, Moravou a Slezskem, blíže.

Protože jsem v publikovaném prostoru jmen nenašel naše příjmení, zajímal jsem se proč. Ale k tomu se dostaneme později.
Zdrojem dat pro duo badatelů byla statistika z ministerstva vnitra, které již několik let pravidelně vydává přehled o počtu jmen a příjmení ve spojení s lokalitami, kde osoby s těmito jmény žijí. Možná znáte weby kdejsme a nasejmena. To jsou stejná data, nad kterými ale můžeme hledat mnohem přehledněji než v původních excelových tabulkách.
Autoři se pokusili s pomocí matematických metod odhalit vazby mezi příjmeními, které by vypovídaly o kulturní, etnické i genetické příbuznosti. Vezmeme-li desetimiliónovou populaci, ve které existuje kolem 360 tisíc unikátních příjmení, a budeme-li zkoumat rozmístění v prostoru více jak 6000 obcí, dostaneme se k výpočetně náročnému problému. Bylo tedy zvoleno omezení a vybrána příjmení, která měla v roce 2009 více jak 49 mužských nositelů v celé republice.
Je zajímavé, že existují příjmení, která jsou rovnoměrně rozprostřena po celém území republiky a nelze u nich pozorovat výraznou prostorovou koncentraci. Mezi taková hodně rozšířená jména patří Hruška, Hrubý, Liška, Toman, Kočí. Takových jmen je ale jen menší část.
U většiny nejčastějších příjmení však lze pozorovat výrazné prostorové koncentrace, a tím tak lze oddělit český a moravsko-slezský jmenný prostor. Na obrázku je zobrazen výsek prostoru, který se částečně kryje s prostorem na českomoravském rozhraní. U příjmení jako Dvořák, Svoboda, Jelínek, Bárta, Blažek, Semerád nebo Kafka lze očekávat silné vazby na kraj Vysočina.
Od pana Novotného jsem dostal zprávu, že příjmení Šemík se nedostalo do užšího kola vyhodnocování. Zde je jeho odpověď.
Vaše přijmení do analýz vstupovalo, jakožto příjmení se 78 výskyty. 
Bylo tedy analyzováno z hlediska "blízkostí" (Dij, jak je popsáno v článku) k dalším 15486 příjmením zařazeným do analýzy (tj. příjmením nad 49 nositelů). Žádná z vazeb Šemíka na ostatní jména nicméně nepřekročila hodnotu Dij nad 0.4 (konkrétní hodnoty vazeb nejsem z tohoto počítače schopen dohledat, je to šíleně velký soubor cca 120 milionu vazeb, který musím otvírat v databázi na jiném počítači).
Jak je popsáno v článku, v těch sítích v přílohách byla zobrazen jen velmi malá část nejvýznamnějších vazeb a celkově jen 2429 příjmení, které tyto významné vazby spojují. Je to tedy jen kostra mnohem složitější sítě, do které by teoreticky bylo možno zabudovat těch dalších 13 tis. příjmení. To by ale využitý algoritmus musel pracovat s těmi téměř 120 miliony vazeb, což je zatím pro dostupné počítače nereálné a navíc by bylo velmi nepřehledné...

zdroj: The Surname Space...

dodatek:

Tři rody u nás platí jen

Tři rody u nás platí jen,
    to otec, syn a děd;
to náš je celý rodokmen:
    kořen a strom a květ.

A naše paměť nejde dál
    ni naděj v příští čas,
než aby, děd co zachoval,
    syn synovi dal zas.

Co bylo, může říci nám
    jen u hřbitova věž;
děd zapomenut leží tam,
    nás zapomenou též.

Jen někde mhavé zvěsti hles
    nám slovo řekne víc:
jak prapraděd náš trpěl kdes,
    jak šťasten byl, to nic.

Tak ořem, sejem, hyneme,
    však pýchy dalecí
přec starší jsme a budeme
    než rody knížecí!

Josef Václav Sládek

Z pole na dráhu

Přesun jednotlivců i celých rodin ze zemědělského venkova do průmyslových měst charakterizoval konec 19. století a začátek století 20. Cestu umožňovala železnice, jeden ze symbolů průmyslové revoluce. Po železnicích se mohli vesničané přesunovat i na velké vzdálenosti. A železnice byla také pracovní příležitostí, jak jsme již dříve mohli zaznamenat u Aloise Šemíka (*1881). Pro Aloise se práce na dráze stala osudnou. Zemřel tragicky na nádraží v Sobotce. To ale neznamená, že by to další muže ze Smrdova a okolí odrazovalo pracovat ve službách státních drah.

Dílny na opravu kolejových vozidel v Lounech

Aloisův otec František i bratr Jan pracovali jako dělníci v železničních opravnách v Lounech. Tam žil nějaký čas i Alois, jak je patrné ze zápisu o narození jeho syna v roce 1904. Marně jsem hledal další informace o Janovi Šemíkovi (*1883). Při pátrání ve sčítání obyvatel z roku 1921 jsem nikoho ze Šemíků v Lounech ani v Oboře, kde měl mít Jan v roce 1911 svatbu, nenašel. Bohužel se pro Lounsko sčítání z roku 1910 nedochovalo. Tam by byla větší šance nalézt něco víc. V roce 1921 ale žila v Lounech rodina Jana Husy. Ten pocházel z Kunemíle, což je obec nedaleko Sázavky. Kunemíle se v šedesátých letech minulého století, tedy v době vzniku střediskových obcí, stala součástí Sázavky, jak se dnes jmenuje dřívější Smrdov.

Jan Husa pracoval v lounské výtopně a pravděpodobně Šemíkovi znal. Ti ale v době sčítání žili již jinde. O Janovi Šemíkovi víme jen, že se měl v Oboře u Loun oženit s Annou Procházkovou. Toto však nemáme potvrzeno z místní matriky. Rodina Procházkova byla s rodinou Františka Šemíka (*1852) hodně spojena. Sestra Jana Šemíka se vdala za Františka Procházku.

Při sčítání lidu roku 1921 žil důchodce František Šemík u dcery Anny ve Smrdově č. 11. Na stará kolena se tedy vrátil zpět do rodné obce. Narodil se v sousedním č. 12, kde hospodařil jeho bratr Jan. Během života se několikrát stěhoval. Žil s rodinou v Rymešově mlýně, v hostinci ve Smrdově č. 73, v pronájmu bytu v Lounech a v závěru života ve Smrdově č. 11.

I koně šli k odvodu

Ze vzpomínek na dobu 1. světové války, jak si je do rodinné kroniky zapsal František Myšička ze Smrdova č. 5.

1914. Na konci července vypukla válka. Tehdá nikdo netušil jaké následky z ní budou. 1. srpna jsme museli s koňma do Čáslavi k odvodu. Vyjeli jsme po půlnoci, časně ráno jsme tam byli. Tam byl nezvyklý ruch vojska, koní, všeliké výzbroje a nářadí, vše vagonýrovali. Nám tehdy koně neodvedli, ale druhý rok ku konci května jsem musel dát brauna za 975 K. Já jsem musel též k odvodu. Za tři roky jsem byl pětkrát u prohlídky, ale na štěstí mě vždycky pustili. V tom čase nastala velká drahota, nebo znehodnocení peněz. Roku 1917 jsem dal voly na rekvisici, měli k 15 q za 5000 korun. Na to jsem koupil hříbě od Šemíka, ještě netahalo, za 3320 K. Též zabavil stát všecko obilí a nám odměřili 366 g obilí na osobu a den a bramborů 3,75 kg na týden. Semlít se nemohlo, jen na výkazy. V r. 1917 a 1918 byl ve městech hlad. Pražáci jezdili na venkov a kupovali brambory. Až 1 K za kg platili nebo měnili za různé zboží, nebo také si je někde nakradli, čehož jsem byl svědkem v Leštině.

Černé ovce

Při hledání příjmení Šemík jsem narazil na soudničku v novinách Národní listy. V roce 1917, tedy v době 1. světové války, kdy mnozí dospělí muži sloužili v armádě, se Jan Šemík (*1887) připletl do případu obchodování s kradenými věcmi. Stojí za zmínku, co si mladistvý Dítě za utržené peníze koupil. Nepřečetl jsem v té pasáži textu vše, ale hodinky byly pro 16letého Zdeňka asi velkým lákadlem. Pokud se jednalo o náramkové hodinky, byla to tehdy úplná novinka.

Řetězový obchod s kradenými věcmi. Majitel drogistického závodu Josef Habětín z Kladna koná službu vojenskou. V jeho nepřítomnosti vede závod Habětínova sestra a ta zpozorovala, že v poslední době byly ze závodu a hlavně ze skladiště odcizeny značné zásoby různých předmětů. Tak na příklad odcizeno bylo několik beden zápalek, pytel pražené kávy, bedna svíček, bedna mýdla a veliké množství materiálního zboží, takže Habětínovi povstala škoda, pokud ovšem mohlo býti zjištěno, v obnosu 4389 K. Případ oznámen byl četnictvu a pátráním, které prováděli četničtí strážmistrové Antonín Škoda a Josef Černovský, bylo zjištěno, že krádeže spáchali praktikantové u Habětína zaměstnaní, 16letý Zdeněk Dítě a 18letý Bedřich Nedvěd a že je k tomu navedl pomocný dělník Ferdinand Tůma z Kročehlav, který byl dříve u Habětína jako sluha zaměstnán. Dítě se doznal, že nejdříve ukradl v prosinci loňského roku pytel kávy v ceně 1050 K a 55 kg mýdla v ceně 440 K a prodal všecky tyto věci Tůmovi za 160 K. V lednu t. r. prodal Tůmovi dvě plechovky povidel ve váze 26 kg a v ceně 91 K za 6 korun. Konečně prodal Dítě v lednu 23letému pomocnému dělníkovi Augustinu Cihlářovi čtyři bedny sirek, za které mu slíbil Cihlář dodati mouku. Tůma nyní koná službu vojenskou. Za stržené peníze koupil si praktikant Dítě tul.? hodinky několik ??? a svařovací gamaše a jiné předměty.

Národní listy ze dne 8.3.1917

Jako další spoluviníci zlodějů vypátráni byli 30letý pomocný dělník Jan Šemík, 17 letý pomocný dělník Miloš Náhlovský, 43letá manželka hutníka Julie Brožová, vesměs z Kladna a 17letá dělnice Marie Tůmová z Kročehlav, kteří o krádežích věděli a zloděje podporovali. Odcizené věci kupovali od zlodějů a dále prodávali 52letý obchodní cestující Čeněk Černý, 46letý majitel kavárny Antonín Wünsch, 27letý kočí Karel Žilina a 32letá pomocná dělnice Anežka Vagnerová, vesměs z Kladna. Dítě, Cihlář, Šemík, Nedvěd, Brožová, Náhlovský, Tůmová, Černý, Wünsch, Žilina a Vagnerová byli proto četnictvem zatčeni a dodáni do vyšetřovací vazby okresního soudu na Kladně pro zločin, proti celé řadě jiných obchodníků, kteří kradené věci kupovali, podáno bylo trestní oznámení pro zločin spoluviny na krádeži. Část ukradeného zboží podařilo se četnictvu zabaviti a majiteli vrátiti.

Mrtvé body

Při pátrání se často dostaneme do bodu, kdy nevíme, kudy dál. Často je takový mrtvý bod spojen se stěhováním rodiny do neznámého místa. Ve 20. století k tomu přistupuje ochrana soukromí, kdy informace na matrikách jsou přístupné pouze nejbližším příbuzným. Záznamy o narození jsou chráněny 100 let, údaje o svatbách 75 let. Nejkratší dobu, 30 roků, trvá ochrana u knihy úmrtí.

Minule jsem zde popisoval, jak Karel Šemík začal studovat na pražské technice. Po skončení studia pracoval jako celní úředník a závěr života strávil v Olomouci, kde v lednu 1937 zemřel. Nemáme ověřeno přesné datum úmrtí na olomoucké matrice a nevíme, zda měl nějaké potomky. A máme tu první mrtvý bod, který čeká na dotaz nebo výlet do Olomouce.

Karel měl tři starší bratry. František (*1880) se oženil ke Kutné Hoře a známe jeho potomky. Jan (*1883) měl v roce 1911 oddavky v Oboře u Loun. Je to už déle než 75 roků, a tak zkusíme hledat na matrice v Lounech. To je druhý mrtvý bod. U třetího bratra Aloise (*1883) jsem vypátral, co jsem si v květnu předsevzal.

Jejich otec František (*1852) měl zajímavý osud. Potom, co se přiženil do mlýna (dnes Rymešova) mezi Smrdovem a Ovesnou Lhotou, jeho žena Anastasie přivedla na svět sedm dětí. To poslední (Božena) se však narodilo už ve Smrdově č. 73, kde se z Františka mlynáře stal hostinský. Koncem roku 1868 se začala u Čáslavi budovat Rakouská severozápadní dráha. A právě železnice byla oborem, který se stal další pracovní příležitostí pro Františka staršího. Kolem roku 1890 odchází s rodinou do Loun, kde pracuje jako dělník na dráze. Ve Smrdově zůstavá syn František (*1880) a dcera Anna (*1875), která se vdala za Františka Procházku.

Alois se vrací v roce 1904 do Smrdova, aby si zde vzal za ženu Marii Mrkvičkovou. Informace o svatbě bude jistě na matrice ve Světlé nad Sázavou. V srpnu toho samého roku se narodil Alois mladší. Stalo se tak v Lounech, a ne v Praze, jak jsem původně předpokládal.

6.8.1904 nar. Alois v Lounech č. 737

otec Alois, matka Marie, svědci

Jak František, tak bratři Alois a Jan Šemíkovi, jsou uvedeni jako dělníci. Nejspíš vsichni pracují na dráze. Na začátku roku 1905 bydlí již Alois se ženou a synem v Praze. Koncem roku 1906 ztrácí Alois mladší otce. Ten tragicky zemřel na nádraží. Tehdy se budova sobotecké železniční stanice nacházela na území Března, které je dnes součástí Sobotky. To dělalo trochu potíže při hledání té správné matriční knihy. Cesta do Zámrsku umožnila objevit i zápis o pohřbu Aloise Šemíka.

3.11.1906 ve 21:45 na nádraží Březno (dnes Sobotka) zemřel Alois Šemík

Úmrtí otce i narození syna bylo zapsáno s přesností, s jakou se v předchozích stoletích nepočítalo. Matka Marie s ročním synem Aloisem zůstává bydlet v pražských Nuslích.

ve věku 25 let 5 měsíců 10 dnů

A máme tu třetí mrtvý bod. O dalším osudu Aloise můžeme jen spekulovat. Kde a s kým žil? Kdy zemřel? Měl potomky? Na tyto otázky neurčitě odpovídají následující dvě informace.

Národní politika ze dne 17.9.1936

V pražském telefonním seznamu z roku 1962 je uvedeno jméno Aloise Šemíka. Adresa na Malé Straně v ulici Petřínské. V roce 1964 už v seznamu chybí.
Na té samé adrese (Petřínská 16) pan Šemík nabízí roku 1936 byt k pronájmu. Křestní jméno není uvedeno. Pokud to byl Alois, který se narodil v srpnu 1904, mohl zemřít mezi roky 1962 a 1964. Od té doby uplynulo více jak 30 let, a tak je jistá šance, že časem zjistím více. Olomouc, Louny, Praha. Tři města, tři mrtvé body. Chce to čas. Jsem připraven, že to může trvat i několik let, než se pohneme z místa. Může to trvat i mnoho let. Chce to trpělivost. 

Karel studuje techniku

Už víme, že Karel Šemík (*1886), po maturitě na lounském gymnáziu, začal na podzim roku 1906 studovat na vysoké škole v Praze. Bydlel na vysokoškolských kolejích. Podle všeho ho ale rodiče nemohli dostatečně podporovat, a tak byl Karel nejspíš v roce 1906 jedním ze 730 studentů univerzity a techniky, kteří dostávali finanční pomoc od Husova fondu, spolku pro podporování nemajetných posluchačů českých vysokých škol v Praze.

Národní politika 13.12.1907

Karel Šemík je uveden koncem roku 1907, po roce studií na technice, jako náhradník do výboru fondu. Ze zajímavých osobností, uvedených jako funkcionáři fondu, zmíním Antonína Friče (předseda) a jeho bratra Vojtěcha Friče. Dále třeba Antonína Hajna, Aloise Rašína nebo Jana Podlipného. Účel fondu byl vzletnými slovy tehdejší doby popisován takto.
Nezištnou a nestrannou činností chce Husův fond chrániti chudé studenty před tím, aby jejich bídy nebylo zneužito způsobem, který by ohrožoval ryzost jejich charakteru.

Zajímavá je také statistika, ze které vyplývá, že ze 730 podporovaných studentů v roce 1906 bylo 151 osiřelých, 142 žadatelů z rodin řemeslnických, 139 z rodin chalupnických, 109 jichž rodiče jsou sluhy neb dělníky, 78 rodin bez stálého zaměstnání.

A Karel byl právě z dělnické rodiny. Otec František pracoval v Lounech jako dělník na dráze. Shodou okolností stejný den, tedy 13.12.1907, v novinách Národní politika vychází krátká zpráva o zaměstnancích c. k. státních drah. Píše se zde o personálu dílen v Plzni, Podmoklech a Lounech. Je otázkou, zda by tedy bez pomoci Husova fondu mohl Karel studovat na pražské technice.