Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

úterý 29. prosince 2015

Svobodné matky

S dobou I. světové války máme spojeny příběhy našich (pra)dědů. Někteří z nich narukovali. Někteří se vrátili jako legionáři, někteří jako vojáci poraženého c.k. mocnářství. Někteří se vrátili z vojny s nalomeným zdravím a někteří se nevrátili vůbec.
Mnohé rodiny byly po válce neúplné. Svobodné matky to tehdy neměly určitě jednoduché. V roce 1915 se narodil Jaroslav a v roce 1918 Oldřich. Co měli společného? Na těchto stránkách asi nepřekvapí, že příjmení. I když se narodili v místech desítky kilometrů vzdálených, jejich matky se jmenovaly stejně. Obě Anežky, rodem Šemíkové, byly v době porodu svobodné. Anežka z Horních Pasek byla vdova po Josefu Vápeníkovi. Jaroslav Šemík je zapsán s rodným příjmením matky. Stejně tak Anežčin syn Oldřich v Jiříkově. I on se narodil jako nemanželský.
památník v Jiříkově
Ve víru poválečných událostí snad pohled okolí nemusel být tak odsuzující jako tomu bylo v dobách dřívějších. Těžko posuzovat dnes, kdy není neúplná rodina ničím neobvyklým. Anežka z Jiříkova se po roce 1921 vdala za pana Lásku a zůstala žít v rodné vsi. Karel Šemík, jehož jméno můžeme nalézt na válečném hrobě, nebyl otcem Oldřicha, jak by se mohlo zdát na první pohled. Karel byl mladším bratrem Anežky. Anežka, již Lásková, měla další děti. Jejich potomci žijí snad v Jiříkově a okolí dodnes.
Anežce z Horních Pasek, rodačce z Kynic, ještě předtím než ovdověla, se narodil syn Josef. Ten dostal příjmení po otci Vápeníkovi. Zdali žijí jeho potomci? Určitě žijí potomci Jaroslava a možná i mladšího Františka. Není mi známo, zda se Anežka později znovu vdala. Koncem třicátých let žila v Praze Anežka Šemíková ve Střížkovské ulici. Je pouhou spekulací, že by to mohla být Anežka z Vysočiny.

sobota 12. prosince 2015

Nečekaná setkání

Když Šemík potká Šemíka a nejsou to přímí příbuzní, je to do jisté míry dílo náhody. Takto se potkali po skončení II. světové války v České Kamenici dva Františkové. Jeden původem z Oveské Lhoty, druhý ze Světlé nad Sázavou. V 50. letech se v Liberci (nebo to bylo ve Vratislavicích?) na učilišti pro kuchaře potkali Jiří a Jana, oba Šemíkovi. On původem ze Světlé. Ona pocházela po babičce z Ovesné Lhoty. Pojďme v čase dál. V Praze se setkaly dvě Dagmary Šemíkové. Jedna se přivdala do linie, která pocházela z Ovesné Lhoty. Druhá vlastně také, i když to byl rod ze mlýna. A jsme skoro v současnosti. Před několika lety navštěvovali jednu hudební školu na okraji Prahy dva Martinové. Jejich společní předci pocházeli ze Smrdova.
Od roku 2011 se můžeme setkávat plánovaně. I příští rok tomu tak bude. Termín již je stanoven. Sobota 7. května. Místo? Fotografie napoví.

středa 9. prosince 2015

Sv. Mikuláš na Habrsku

Letošního Mikuláše máme za sebou. Jak se slavilo za první republiky? To jsem našel v časopisu Český lid. Autorem byl Ot. Svoboda.

V předvečer svátku sv. Mikuláše chodí chasa »za mikuláše«. »Mikuláš« oblékne si bílou sukni a přes ni mužskou bílou košili, na zádech má buď bílé prostěradlo nebo barevnou pokrývku, na hlavě papírovou biskupskou čepici a v ruce hůl. Průvodčí jeho nejsou všude stejní.

V Habrech doprovází štědrého světce »anděl« v bílé roucho oděný, s dárky v košíku a »čert« s obličejem začerněným, s řetězem a metlou v ruce. Mikuláš a anděl vejdou do světnice, čert zůstane v síni. Biskup vyptává se rodičů na dítky, vybídne je k modlitbě, a slyší-li chválu a umějí-li se dobře modliti, z košíku andělova je podaruje. Není-li s dětmi spokojen, zavolá čerta a ten je metlou vyplácí.

Po městě chodí více »mikulášů«. V některé skupině doprovázejí biskupa vedle obligátního anděla a čerta též »medvěd« v kožiše srstí navrch obráceném, jehož čert vede na řetěze, a »smrt« v bílé prostěradlo zahalená s kosou v ruce.

V Miřátkách chodí jen Mikuláš sám. Ve Frýdnavě doprovázejí štědrého biskupa anděl, čert (má černou čepici s rohy) a medvěd (se zvonkem na krku). Podobný průvod má Mikuláš v Chrtnici.

Ve Smrdově čert místo medvěda vodí »koně« (dva chasníci barevnou pokrývkou zakrytí, přední drží na tyči koňskou hlavu z papíru), v Lubnu »kozu« (chasník chodí »po čtyřech«).

V Tisu chodí mikuláš, smrt a medvěd, někdy vezmou i čerta s sebou. V Okrouhlíku a ve Zboží doprovázejí biskupa anděl, čert a smrt. V Okrouhlíku přidruží se k nim i někdy »žid« se zvonkem. Jinde zvonívá sám mikuláš za dveřmi.

V Okrouhlíku, Frýdnavě, Chrtnici, Tisu a Smrdově anděl nebo mikuláš táží se hospodáře, umí-li »mikulášský otčenáš« (otčenáš říkati zpětně: Amen. Zlého od nás zbav ale pokušení v nás neuvoď a... atd.); dovede-li ho, dobře, nedovede-li, bývá od čerta bit. V Tisu zkouší čert samotného biskupa, zná-li mikulášský otčenáš, a stane-li se, že biskup nedovede, je sám bit.

Kromě mikulášského otčenáše požaduje satan na světci ještě více. Táže se ho: Mistře nad mistry učený, ve všech školách cvičený, pověz mi, co jest jedna?

? ? tomu mikuláš odpoví: Jeden jest Pán Bůh nad námi a ten přebývá s námi.

Čert: Mistře nad mistry ... atd., pověz mi, co jsou dvě?

Mikuláš: Dvě desky Mojžíšovy, jeden Pán Bůh nad námi... a t. d.

Čert: Mistře nad mistry.. . atd., pověz mi, co jsou tři?

Mikuláš: Tři patriarchové, dvě desky. . . atd.

neděle 29. listopadu 2015

Pan Šemík

Už čtyři roky sleduji osud pana Šemíka. Začalo to fotografií a vzpomínkou na dětství jedné ze čtenářek těchto stránek. Ten příběh mě přivedl k obchodníkovi s kávou, který bydlel na hranici Smíchova a Malé Strany. Jmenoval se Alois, jako můj praděda, ale byl o generaci mladší. Narodil se v Lounech. Nedlouho předtím měli rodiče svatbu ve Smrdově. To bylo v roce 1904.
Když mu byly dva roky, přišel o otce, který tragicky zemřel. Při sčítání obyvatel z roku 1910 je v domácnosti uveden kromě jeho matky Marie Šemíkové ještě Ludvík Kuneš, také vdovec. V roce 1921 tam již nebydlí. Ve třicátých letech je uváděno jméno Aloise Šemíka z Petřínské ulice č. 16 (čp. 571). Kdy se mohl  Alois přestěhovat z Nuslí na druhý břeh Vltavy?
rok 1942
Napadlo mě zkusit hledat v roce 1921 na adrese v Petřínské ulici. V Praze se sčítání obyvatel bohužel nedává do rukou badatelům, a tak jsem zažádal o rešeržní vyhledání pracovníkem archivu. Než jsem se dostal k vyzvednutí na recepci v pražském archivu na Chodovci, byl jsem na dni otevřených dveří genealogické společnosti. V knihovně jsem se dostal k dalším telefonním seznamům.
Nejstarší byl ze začátku 40. let. Ulice Petřínská se tehdy jmenovala Löhnerova. Všimněme si telefonního čísla. Až do počátku 60. let je Aloisova telefonní linka vedena na stejné adrese. A ještě v roce 1959 byl v Praze jediným Šemíkem se soukromým telefonem. Teprve počátkem let šedesátých přibývají další.
rok 1952
Je zajímavé, že v roce 1952 je uváděn jako obchodník, který zastupuje švýcarskou firmu Ova. Je možné, že do konce tohoto roku o živnost přišel. Je určité, že to bylo před rokem 1959, kdy byl v telefonním seznamu zapsán bez profese. Když jsem si došel pro výsledek hledání ve sčítání obyvatel, dověděl jsem se dvě věci. Šemíkovi v roce  1921 na adrese Petřínská 16 ještě nebydleli a majitelem domu byl Josef Barta.
Někdy doplňování informací připomíná hru lodě. I negativní zpráva může napovědět. Odhaduji, že se Alois mohl oženit na přelomu 20. a 30. let a někdy v té době se také přestěhoval do domu v Petřínské ulici.

čtvrtek 19. listopadu 2015

Rudolf

20. století přineslo do našeho klanu příběh, který by člověk nevymyslel. Před rokem jsme s pomocí rodopisců, bádajících po osudech Antonína Eschka, objevili existenci neznámého Šemíka, za kterého byla vdaná Jarmila rodem Struppová. Tehdy jsme se domnívali, že v padesátých letech Jarmila ovdověla a koncem roku 1960 se znovu vdala.
Ono to ale bylo jinak. První manželství Jarmily a Rudolfa Šemíkových skončilo rozvodem. S matkou zůstal syn, Rudolf mladší. Rudolf starší (*1915), stejně jako jeho bývalá žena, vstoupil podruhé do svazku manželského. Jeho druhá žena Libuše, rozená Eigelová, bohužel loni na podzim zemřela. Od ní se o Rudolfovi už nic nedovíme. Ozval se mi však její syn, který vzpomíná na svého nevlastního otce takto.

Píši Vám několik informací ohledně Rudolfa Šemíka, kterého zmiňujete. Datum narození i úmrtí znáte. Rudolf měl otce Karla a matku Marii, ale už nevím jestli se tak přesně jmenovala. Karel byl řezníkem, živnostníkem a měl porážku v Libni v kopci po levé straně, když se jede na Prosek (viz foto). Původně bydleli na Letné, v Kamenické ulici (pozn.: byla to ul. Letohradská) a potom se přestěhovali do Holešovic, do Osadní ulice. Z tohoto manželství pocházely tři děti. Jarmila, Rudolf, Oldřich (pozn.: ...a Blažena). Jarmila provdaná  za řezníka Fialu, v Holešovicích v Osadní ulici vedle Rudolfa. V domě měli krám, který je tam dodnes. Dnes snad večerka. Bezdětné manželství.
Oldřich se oženil s Marií (jméno už si nepamatuji) a z tohoto manželství byly tři děti. Oldřich a dvojčata Petr a Pavel, staří jako já (*1951). Bydleli na Vinohradech. Rudolf byl ženatý krátce před válkou a měl syna. Vyučil se  obchodním příručím v látkách u Židů v Maislovce. Těsně před válkou pracoval v nakladatelství Orbis. Byl hokejovým rozhodčím a členem letenského LTC a jako Leteňák Slávista. Byl velkým vlastencem.
Jako poddůstojník Československé armády mobilizoval před obsazením Němci do pohraničních bunkrů k Chebu. Kapitulaci, jak mi vyprávěl, nesl těžce. Strhávali si hodnosti a nikdo nechápal, proč se musí vzdát. Celý život tvrdil, že by tehdá Němci neměli šanci se sem jen tak lehce dostat.
Poté ho na začátku války zatklo Gestapo. Vyslýchali ho v "Pečkárně" (Petschkův palác v Praze). Byl propuštěn a utekl do Francie, kde byl po dobu války vojákem US Army. Jako americký zpravodajský a zásobovací důstojník sloužil v Marseille. Po válce se vrátil v americké uniformě do vlasti s jednou z divizí do Plzně. Poté do pohraničí, do Liberce a než se dostal do Prahy, stačil ještě zachránit několik bezbranných německých žen s malými dětmi před lynčem a nenávistí rabovacích gard. Po válce se mu vztah rozpadl. Jeho bývalá choť se provdala za západního Němce Dr. Eskeho (pozn.: Antonína Eschka) a odjela s ním do Německa i se synem. Svého syna pak už nikdy neviděl, a do jeho šestadvaceti let na něj pravidelně každý měsíc posílal výživné. Též byl perzekvován komunistickým režimem, že sloužil na západní frontě. Přišel o práci a nastoupil na stavbu Slapské přehrady, kde s nimi jednali jak se zločinci. Potom nastoupil do hutí v Hostivaři a pracoval na směny u tavící pece. V té době se seznámil v Holešovicích s mou matkou Libuší, která byla rozvedená. Mně bylo tehdy 6 let. Vzali se a mě pojal prakticky za vlastního a vychoval mě. Za což jsem mu dodnes vděčný. Když mi bylo 15, chtěl jsem se jmenovat Šemík. Vše bylo připraveno, ale můj biologický otec se nedostavil k podpisu, a tak to bylo vždycky.
V šedesátých letech byl Rudolf plně rehabilitován. Pak sehnal práci v PZO Pragoexport, kde pracoval jako vedoucí skladu propagace a zajišťoval veletrhy EX Plzeň, Brněnské veletrhy, LVT atd. Byl to velmi charismatický člověk se smyslem pro povinnost, úžasný kšeftsman, milovník Prahy a pražských památek, o kterých věděl všechny legendy. Byl bavičem, milovníkem piva a francouzkého koňaku Martel, Starého Města, Malé Strany, plzeňských pivnic, po kterých mě vodíval už jako staršího. Byl velký elegán a estét - nechával si šít šaty na míru. Jeho kamarády, kteří k nám chodívali domů, byli například legenda fotbalu Pepi Bican, kytarista a profesor Jiří Jirmal, od Settlerů pan Kupšovský, Jarda Štercl atd. Byl velkým trampem, jezdil do osady na Ztracenku, Svatojánské proudy... Miloval trampské písně a swing. Když hrálo někde v lokále piano, klavírista byl jeho. Co k smrti nenáviděl, tak jako fašizmus, byl komunizmus a komunisté. Což dával také patřičně najevo, když přebral.
Rudolf Šemík (*1915 +1977)
V květnu 1977, ve věku 62 let, se oběsil na půdě doma v domě v Osadní ulici. Na stole nechal dopis na rozloučenou, kde bylo psáno, že nemůže už dál. Klíče od bytu, občanku a peníze na pohřeb a pečlivě vyžehlený oblek z pravé anglické látky, který - jak mi vždy, když si ho bral, nezapomněl podotknout - mu musíme obléknout do rakve. Což se také stalo. Já byl den předtím poslední, komu podal ruku, i když to nikdy nedělal a řekl mi - měj se dobře. Byl pochován do hrobu rodiny mé babičky, roz. Domažlické, provdané Eigelové. Moje babička zemřela přesně rok po Rudolfově smrti a je tam také pohřbena. ČEST JEHO PAMÁTCE!
O Rudlovi bych mohl napsat opravdu knihu, co to bylo za člověka a co ve svém životě prožil. Asi to je tak vše v kostce z toho, co si o něm pamatuji já. Kamarádi Rudolfa už také zemřeli, poslední byl Venca Valeš z Osadní ulice. Rudolf měl také kamaráda z války, amerického vojáka, se kterým si psal do USA. Jmenoval se Harry O´Konely (pozn.: patrně O´Connelly). Pamatuji si to, protože jsem hezky psal, a tak jsem Rudlovi nadepisoval obálky s adresou, kterou si samozřejmě již nepamatuji. Ten ale bude asi už také po smrti.

čtvrtek 12. listopadu 2015

Silné ročníky

Jsou roky, kdy se urodí. Ze statistiky na www.nasejmena.cz, která vychází z dat ministerstva vnitra, je patrné, že ročník 1963 byl patrně nejsilnější ve 20. století.
Rozložení žijících Šemíků (stav na poč. r. 2015)
Při pátrání v hlubší minulosti, těžko bychom našly silnější ročník. Vyrovná se mu snad jen rok 1874. Jen o málo za těmito rekordními ročníky zůstávají roky 2011, 1980, 1975, 1974 a 1950.
Zajímavý byl rok 1915. V prvním pololetí tohoto válečného roku se narodilo v rodinách Šemíků pět dětí. Navzdory tomu, nebo právě proto, že v létě roku 1914 začal konflikt, který přerostl ve světovou válku zvanou Velkou a později první světovou.
Začátkem února 1915 se narodil Josef Šemík, syn Josefa z Ovesné Lhoty č. 35. O měsíc později v Bačkově přišel na svět také Josef Šemík. To bylo úterý 2. března. No a v sobotu 6. března se v Chicagu narodil Joseph Semik, syn Josefa Šemíka ze Starého Kolína. V dubnu téhož roku porodila nesezdaná vdova Anežka Vápeníková syna Jaroslava. Otec neznámý, a tak dostává Jaroslav Šemík příjmení po matce za svobodna.
zdroj: www.nasejmena.cz
A to ještě má začátkem června v rodině Karla Šemíka přibýt další dítě. Dostane jméno Rudolf a uzavírá tento malý šemíkovský babyboom spojený se začátkem I. světové války. Potomci těchto Šemíků žijí dodnes. Někteří z nich byli na našich srazech. Na některé mám kontakt. Někteří se ještě hledají. To se týká zejména Rudolfa a Josepha.
Na závěr zmíním otevřenou možnost k našemu setkání v příštím roce. Celé je to v rukou zejména těch, kteří se narodili mezi roky 1992 a 1998. Jak můžete vidět, začínáme se dostávat do generačního sedla slabých ročníků. Bude-li zájem, rád pomohu, ale organizaci již přenechám mladším.

úterý 10. listopadu 2015

Před 99 lety v Brně

Narazil jsem na zprávičku v novinách. Tedy ne přímo v novinách, ale na internetu. Jakási Adéla Šemíková měla být účastnicí neštěstí v brněnské Jánské ulici. V pondělí 27. března 1916 mohli čtenáři Moravské orlice číst následující zprávu.
Katastrofální výbuch benzinu v Janské ulici.
Městská stavební komise, která ve čtvrtek místo něštěstí ohledala, nařídila, aby přední část domu byla zbořena, poněvadž by se mohla snadno sesouti.  ̶ Na návrh státního zastupitelství nařízeno vyšetřování případu, jímž pověřen rada zem. soudu Jeříčka.  ̶ Z raněných nalézají se v zemské nemocnici:
24letá Blažena Štěpánková z Král. Pole, 16letá Boh. Bartoňová z Vídeňky č.14, 16letá Heřma Žižková z Nové ulice č.93, 25letá Alžběta Dostálová ze Židenic, 18letá Terezie Winklerová ze Židenic, 56letá vdova Adéla Šemíková z Jánské ulice č.5, 23letá Marie Svobodová z Králova Pole, 31letá Helena Podborská z Řečkovic, 41letá Klára Lendlová z Františka Josefa třídy č.123 (spáleniny v obličeji a na rukou), 24letá Marie Sterzová z Cejlu č.75 (spáleniny v obličeji a na rukou) a 31letá Marie Bendová z Dornychu č.3 (otřes nervů), která ve chvíli výbuchu stála před droguerií.  ̶ Třetí oběť výbuchu, Terezie Winklerová, podlehla svému zranění v pátek v zemské nemocnici.

Nedalo mi to a pátral jsem dál a našel jsem následující poznámku o požáru a výbuchu v drogerii „U bílého anděla“.
S čím kdo zachází... reklama páně Grolicha
Ve středu dne 22. března 1916 nastal osudnou náhodou v drogerii J. Grolicha na Jánské ulici čp. 5 výbuch benzínu, při kterém přišly o život dvě osoby a celkem 17 osob bylo zraněno. 
V jedenáct hodin dopoledne přelévala E. Kellerová z 10litrové láhve benzín, při tom lahví zavadila o zeď - láhev se rozbila a benzin se rozlil přes kancelářské místnosti až do kuchyně přilehlého bytu, kde nejspíš od plamenů sporáku nastal výbuch. Paní Kellerová, která měla šaty prosáknuty benzínem, se octla okamžitě v plamenech a stala se ještě s jednou dělnicí jejich obětí.

úterý 3. listopadu 2015

Z historie Šemíkovic

Minule jsme se dostali na moravskou stranu Vysočiny do vesničky Šemíkovice. V době kolonizace tohoto území vzniklo několik sídel s koncovkou -ice: Hrotovice, Mstěnice, Boříkovice, Heřmanice, Přešovice, Tavíkovice. Základem místního jména bylo v těchto případech osobní jméno. Názvy vyvolávají myšlenky, kdo asi mohli být zakladatelé. Většina těchto sídel vznikla v období 12. a počátkem 13. století. Méně obcí v této oblasti obsahuje na konci jména příponu -any: Rouchovany, Lipňany, Dukovany. Ty patrně byly založeny v pozdější době, snad ve 13. století. Některé vesnice zanikly již v 15. století (Mstěnice), některé až ve 20. století (Heřmanice) a je tu i případ dvojího vzniku a zániku (Lipňany).
V případě Šemíkovic je zajímavá "nepatrná" dvojí proměna jména. Básník Vítězslav Nezval vzpomínal na dětství v Šamíkovicích. Německy se psalo Schamikowitz. Záměna hlásky "e" za "a" mohla být jen kancelářská chyba úředníků kdysi v 16. století, která se "ujala" a vydržela až do poměrně nedávné doby. Kdy přesně a proč došlo k návratu původnímu názvu? Neví někdo?

Pojďme se podívat, co napsal František Dvorský o Šemíkovicích do Vlastivědy moravské.

Jako jiné osady okresu Hrotovského i Šemíkovice za starších dob byly rozkouskovány a části náležely různým majitelům, kteří po osadě "ze Šemíkovic" se psali.

1337 - Šemíkovice připomínají se v listině, kterou Vok a Ekhart ze Křtěnice (de Trenchu) prodali zde klášteru Luckému lán (Cod. dipl. VII, č. 154).
1348 - Karel IV. transakci z roku 1337 potvrdil.
1358 - V deskách Brněnských jmenuje se Ješek (Jan) ze Šemíkovic a jeho žena Juta, která jistému Artlebovi v Šemíkovicích odstoupila 50 kop.
- Zároveň je zmiňován Šemík ze Šemíkovic, jenž zaměnil s Jimramem z Jakubova důchod 14 kop, které měl tento v Bohdanově na Opavsku.
Kaplička v Šemíkovicích (zdroj)
- Současně žil Mikeš, řeč. Čimbira, jenž své snaše Markétě za věno v Šemíkovicích dal 40 kop na 9 lánech v osadě Říčkách (u Rosic), poněvadž paní Markéta právo na své věno v Šemíkovicích Mikuláši ze Mstěnic za 30 kop prodala.
1361 - Jan ze Šemíkovic vzal své sestry Kateřinu a Grácii na spolek zboží svého v Šemíkovicích.
1365 - Jimram ze Šemíkovic (z Jakubova) prodal 1 zdejší lán Štěpánovi z Přeskač.
1368 - Jimram koupil od hlavního držitele, Henslína z Bítova, v Šemíkovicích 2 lány, 3 podsedky a tvrdil, že Jan (syn Boliborův), jenž se svými sestrami, Kateřinou a Grácií, se spolčil na statek v Šemíkovicích, nemá k tomu práva, že jest to jeho dědictví a oni, že tam ničeho nemají.
1376 - Artleb ze Šemíkovic své ženě Kordule na 5 lánech a dodatečně ještě na jednom láně a na lese ze strany od Tavíkovic věno zapsal a své maceše Markétě na 2 lánech a 4 chalupách v Litovanech poukázal.
- Jimram (z Jakubova) prodal Štěpánovi z Tavíkovic v Šemíkovicích jeden poplatný lán...
1379 - ...a poukázal se svými syny Filipem a Jimramem a synovcem Žibřidem klášteru sv. Kříže v Doubravníku na Šemíkovicích 8 kop důchodu místo 80 kop, za které prodali Morašice. (Cod. dipl. XI., 292)
1387 - Filip a Jimram, synové Jimrama z Jakubova, upadli do dluhů a prodali dvůr v Šemíkovicích Bohuslavu Žáčkovi, čemuž žid Chablín (ze Znojma) odporoval, i té okolnosti, že Žáček své ženě na tom dvoře 10 kop věna pojistil.
1407 - Dcera Žáčkova, Alžběta ze Šemíkovic, prodala Pavlovi Hřebénkovi z Březníka dvůr v Šemíkovicích.
1409 - Bušek z Myslibořic pohání Viléma z Pernštejna, protože mu drží jeho základ v Šemíkovicích.
1412 - Pavel, jenž dvůr zcela nevyplatil, prodal ho Václavovi z Popůvek.
- Proti tomu později ozvala se Alžběta ze Šemíkovic tvrdíc, že Václav drží dvůr ten proti její vůli.
- Zároveň pohnal Bušek z Myslibořic Václava z Popůvek, jenž toho roku také od Jana a Miloty (ze Mstěnic) kupem 4 lány v Šemíkovicích získal, že mu drží jeho základ v Šemíkovicích, jakož to nebožtík Žibřid z Jakubova držel a on za něho dal 35 hř. na svém díle.
- Bušek z Myslibořic současně pohnal také abatyši z Doubravníku, že mu drží v Šemíkovicích zboží, které jest jeho základ, jakož dal za Žibřida z Jakubova 130 hř. židům znojemským.
1414 - Václav z Popůvek obrátil se na svého rukojmě Zdicha z Ratišovic a pohnal ho, že mu slíbil za zprávu za dvůr v Šemíkovicích, a toho mu nezpravil a skrze to mu učinili odpor v knihách.
1416 - Václav z Popůvek své manželce Anně na 4 lánech v Šemíkovicích (které koupil od Jana a Miloty), 40 kop věna zapsal; ještě roku 1418 se připomína Václav seděním na Šemíkovicích (jinak též později na Bezděkově).
1417 - Buškovi z Myslibořic přiřknut byl výnos na zboží v Šemíkovicích (1 ½ kopy), jak je držely panny v Doubravníku.
1419 - Usadil se násilím Mikeš ze Žampachu v Šemíkovicích, pročež pohnán byl Buškem z Myslibořic, že mu vpadl v Šemíkovice a požívá jeho statků.
1420 - Podobně Bušek pohnal Jiříka z Bítova, že mu drží v Šemíkovicích lesy, luka a jiné zboží. Ale když na právo, které měl v Šemíkovicích, společníkem  učinil Vlčka z Okarce, tu proti tomu odpor učinil moravský hejtman Vilém z Perštejna tvrdě, že je to statek kláštera v Doubravníku.
1437 - Po válkách husitských, ve kterých vzal klášter v Doubravníku za své, vyskytuje se v Šemíkovicích opět Pavel Hřebének, jehož půhonem stíhal jistý Vikhart z Manešovic, že mu drží mocí jeho dvůr v Šemíkovicích.
1447 - Intabulováno v Deskách, že Pertold z Lipého bratřím Bohunkovi a Konrádovi z Miroslavi 7 lánů ve vsi Šemíkovicích prodal.
1448 - Vikhart, který se již psal "z Výčap", pohnal Dorotu Hřebénkovu ze Šemíkovic, že drží dvůr v Šemíkovicích bez práva. Vikhart od půhonu upustil, práva na Šemíkovice se odřekl, slíbiv i za svého bratra.
- Ve druhé polovine 16. století jest držitelem Šemíkovic opět rod z Popůvek.
1464 - Anna z Vejmyslic (Vémyslic) spolčila se se svým synem Zichem z Popůvek řečeného Dobelický na své věno 5 lánů v Šemíkovicích.
1490 - Z pěti lánů (rok 1464) prodal a vložil Zich z Popůvek Vilémovi z Pernštejna.
- Po Šemíkovicích psali se ještě později, ač té vsi nedrželi, vladykové z Bezděkova.
1512 - Jan z Bezděkova a Šemíkovic prodal pustý dvůr Otěchleby (u Velké Bíteše) Václavovi z Lomnice. Ves zanikla ve válkách husitských.
1520 - Matuš ze Šemíkovic přijal na pravý spolek na dvůr v Šemíkovicích své syny Ondru a Jakuba.
- Jednoho člověka v Šamíkovicích držela vrchnost v Horních Kounicích.

úterý 20. října 2015

Jedov, Čechtín, Šemíkovice

Tentokrát půjdeme do "předhájkovské" doby, kdy ještě neexistovala romantická pověst o Horymírovi a jeho koni. Jsme na počátku 15. století. Už jsem kdysi zmiňoval Jana Šemíka z Újezda a Labut (u Osvětiman). Jan si pravděpodobně před svou smrtí (před r. 1420?) neuspořádal majetkové poměry, a tak vdova Anna vyvolává spor, jenž trval několik let. V knihách "půhonných a nálezových" můžeme v této věci nalézt několik zápisů (str. 557 - č. 679, 680 a str. 613 - č. 1039, 1040). Ve 40. letech 15. století byl spor ke spokojenosti pozůstalé Anny vyřešen.
Ve stejné době je u Náměště nad Oslavou jiná vdova, Kateřina Šemíková z Leskovce a Jedova, "poháněna" Janem Tasovským z Lipoltic a Václavem (Vaňkem Komoněm) z Bezděkova. Ne zcela jednoduché spory, které však v této době nebyly nikterak ojedinělé, jsou popsány ve Vlastivědě Moravské, studnici historie i těch nejmenších vesniček. Dá se napsat, že po celé 15. století docházelo v Jedově k majetkovým přesunům i sporům mezi drobnou šlechtou. Navíc tu bývalo i několik svobodných držitelů statků najednou. Tvrz, po které však nezbyla viditelná stopa, zanikla snad již začátkem 16. století.
>>>
Jsme v době, kdy svobodný stav byl mnohem více vrstevnatý, než v pozdějších dobách. Páni, rytíři, zemané, vladykové, panošové, svobodníci "plynule" přecházeli mezi many, dvořáky, nápravníky i prosté sedláky, tedy nesvobodný selský stav. Zikmund Winter napsal ve Zlaté době měst českých:
Aby se nestala snadno mýlka, vydávány tiskem tituláře, do nichž každý městský písař pilně nahlédal, když psal vyššímu stavu. V jednom tituláři čte se, že "ježí a zlobívají se někteří tak, jako by jim otce zamordoval". Ale chtěje od nižšího stavu úctu, vyšší stav nižšího nevážil; a oba vyšší stavové - páni a rytíři - spatra pohlíželi na měšťany, v hněve zovouce je chlapy, to jest sedláky. A ovšem jen ráz doby to byl, že také měšťan pohrdal sedlákem, který za onoho času vůbec nebyl stavem nižádným.Sedlák byl člověk poddaný, z jehož roboty a ročních platů stavové měli důchod. Proto byl selský lid jen počítán, a ne vážen. Příčinou nesmyslné pohrdavosti mezi stavy nejen v Čechách bylo přesvědčení, že vyšší stav je "lepší" nižšího. Když tedy někdy v demokratickém mysli pohnutí řekl měšťan rytíři: "Já jsem tak dobrý jako ty" - nebo když rytíř řekl některému z panstva: "Já jsem tak dobrý jako ty" -, byla z toho smrtelná urážka a začasté ihned krvavé bití.
Pokud nebyl otec šlechtic, tzn. byl tzv. "chlap", nemohli ani jeho potomci být skutečnými šlechtici, "poněvadž, kdo otce chlapa měl, chlapem zůstane". Za určitých okolností, zejména za prokázané zásluhy mohl panovník obyčejného poddaného "chlapa" povýšit na svobodníka. Ze svobodníka se mohl stát panošem, z něj ve třetí generace vladykou atd. Král mohl také přímo povýšit na vladyku, ale takovému novému povýšenci mohl kdokoliv beztrestně vytknout, že je synem chlapa. Časem zcela zanikají původní pojmenování panoš, zeman a konečně i vladyka a pro příslušníka nižší šlechty zůstává pouze jediné označení - rytíř.
<<<

pátek 9. října 2015

Jsme stvořeni ke štěstí

Minule jsme si ukázali, kde žil rod Šemíků ve Světlé nad Sázavou. František, jeden ze synů Jana a Josefy, se dostává na počátku 20. století do Prahy.
Praha, léta dvacátá? Šipkou označen dům čp. 799
Z jeho kmenového listu a z vyprávění jeho syna víme, že mezi roky 1914 a 1917 byl za 1. světové válce na frontě dvakrát raněn a skončil jako válečný invalida. Po válce dostávali muži, kteří si z války odnesli trvalé následky, tzv. trafiky. Také veterán František získal podobnou kompenzaci. Za válečnou újmu měl možnost pracovat jako vrátný v budově České zemědělské rady. V domě, kde tato instituce sídlila, rodina Šemíkova také bydlela. Zprvu s jedním synem Františkem. (*1917). Mezi rané dětské vzpomínky Františka Šemíka patřily časté slavnostní přehlídky, které se konaly pod okny domu na Václavském náměstí č. 799/48.
Tribuna před domem čp. 799, zdroj: historicke-foto.cz
Tribuna na fotografii stojí před budovou, kde Šemíkovi žili do roku 1924. Tehdy na Nový rok otec František umírá. Matka Terezie zůstává sama se dvěma syny. Druhý syn Jiří se narodil před čtyřmi roky. Františkovi ještě není sedm let. Vdova se přestěhovala nedaleko do Žitné ulice do domu č. 584/37. František vzpomínal, že v domě měla provozovnu pohřební služba. Po ztrátě tatínka to v dětské duši navozovalo pravidelný smutek. Do školy chodil ke sv. Štěpánovi na rohu ulic Štěpánská a Na Rybníčku. To bylo prakticky za rohem.
čp. 799 dnes
Při prvním telefonátu, když jsme se s Františkem ještě neznali, vzpomínal na svoje školská léta průpovídkou o koňském řezníkovi, který měl obchod nedaleko Vyšehradu. Bylo to tehdy zdrojem dětských debat nad naším neobvyklým příjmením. Jeho další životopis již někdo zpracoval na wikipedii. Já jen doplním dva momenty, které jsem si odnesl z posledního rozhovoru s ním. Mluvil jsem s ním těsně před naším letošním setkáním v Ovesné Lhotě.
Před II. světovou válkou, když skončil středoškolská studia, studoval rok a půl na pražské právnické fakultě a přemýšlel, že se stane novinářem. Pod vlivem předválečné situace se však rozhodl ukončit právnické studium a přešel na teologickou fakultu. To byl první moment. I když byl František začátkem padesátých let v politickém procesu odsouzen na 5 let, nezahořkl. V závěru rozhovoru mi řekl. "Jsme stvořeni ke štěstí. Přeji Vám všem všechno dobré."

úterý 6. října 2015

Domy světelských Šemíků

V radničním Světelském zpravodaji jsem objevil zajímavý seriál o historii domů kolem náměstí. Linie Šemíků přicházející do Světlé nad Sázavou na počátku 19. století se usadila na "Kozím plácku" v čp. 126 (více zpravodaj 03/2015).
Nové město čp. 68
Tam zůstala po tři generace. V roce 1885 se rodina krejčího Jana Šemíka stěhuje do čp. 68 (viz zpravodaj 11/2013). Přichází sem rodina s pěti dětmi. Tři další se již narodí v domě na fotografii. Jako poslední přichází na svět Josefa v březnu 1890. Jan Šemík v roce 1901 ovdověl a patrně se stěhuje zpět do čp. 126. Od roku 1903 jsou v čp. 68 totiž zmiňováni Drahovzalovi a kolem roku 1910 zase pro změnu koňský řezník Antonín Dušátko (*1866). Zachovala se dokumentace z léta 1909, ve které řezník a uzenář žádá o stavbu o povolení stavby jatek u železniční trati na Kácov. O tři roky později podává žádost na stavbu lednice, upravení udírny a zřízení konírny při domě čp. 68.
zpravodaj 12/2013
Mezi podmínkami bylo například:
„V dílně smí býti ku zpracování používáno jen maso koní na jatkách poražených a zdravotním orgánem revidované.
V konírně na dvoře u udírny nesmí býti chováni koně ku porážce určené.
Ku zpracování výrobků smí používáno býti jen vody pitné a v nedostatku jejím vody užitkové, půl hodiny předtím převařené. K nasolování masa nebudiž používáno přísad nedovolených, zdraví škodlivých. Místnosti dílny, udírny a kotelny nesmí býti používáno ku přespávání.“
Vraťme se k rodině Šemíkových. Sourozenci se vesměs rozutekli z Vysočiny do světa. V roce 1905 emigruje Bohumil (*1882) do USA. František (*1880) odchází do Prahy. Starší dcery jsou již vdané, když roku 1908 umírá otec Jan. Později se "sejdou" tři dcery s rodiči na světelském hřbitově. Je tam pochována i Josefa (*1890). Právě za ní, za nejmladší z osmi dětí, se do čp. 126 přiženil klempíř Václav Nováček.
Plán průčelí domu čp. 126 z roku 1909
Ten 12. listopadu roku 1909 napsal „slavnému obecnímu zastupitelstvu“:
„Poněvadž můj domek čp. 126 na Kozím plácku jest velice sešlý, chci jej zbourati a znovu postaviti. Regulační čára při uličce Horní jest však takovým způsobem vedena, že více než jedna polovina připadla by nově projektované ulici. Ulice je sice v plánu polohy 6 m široká, však myslím, že šířka ta není nutná, ježto je to pouze nepatrná ulička rovnoběžná s ulicí Láneckou a žádnou komunikaci nespojuje. Z toho důvodu žádám slavné obecní zastupitelstvo, ráčiž vzíti ohled na nepatrnou plochu parcely, čáru regulační v těchto místech změniti, neb jinak bych nemohl vůbec stavěti a domek bych pouze opravil!“
Přes jisté komplikace se stavebním úřadem byl dům v dubnu 1911 zkolaudován.

čtvrtek 1. října 2015

Pupeční šňůra

Vojta ve společnosti sudiček
Naše životy jsou štafetou, kterou nám předaly předešlé generace. Když má někdo štěstí může zažít setkání čtyř generací matek. Máma, mámy máma, mámy mámy máma, mámy mámy mámy máma. Až Vojta povyroste z dětských říkanek, bude mu maminka Šemíková ukazovat toto foto a říkat: "To je praprababička Šujanská, prababička Personová, babička Škorvánková, já a ty". Vojtěch se narodil Šárce před necelým půlrokem a proto chyběli na srazu Šemíků v Ovesné Lhotě. Kdy a kde se sejdeme příště?

čtvrtek 24. září 2015

Poznámky k matrikám a Santini

Začnu dnes zmínkou o digitalizaci matrik ve východočeském Zámrsku. V průběhu posledních let zpřístupnění matrik na internetu udělalo velký pokrok. Bohužel jižní okraj území spadající pod oblastní archiv v Zámrsku má dnes stejné pokrytí jako na začátku roku 2012.
Matrika narozených na farnosti Číhošť z let 1785-1795 i další jsou dostupné na internetu. Kde však hledat starší záznamy? Přímo v badatelně archivu. Bohužel zatím ne v digitální podobě z pohodlí domova.
Badatelna v Zámrsku
Z inventárního seznamu matrik je patrné, že před rokem 1785 byl kostel v Číhošti filiální k farnosti ledečské. Nejstarší matriky pro Ledeč včetně Číhoště a okolí jsou zachovány od roku 1634. Překvapivě do okolí spadala i Ovesná Lhota. Víme, že od roku 1694 byla farnost ve Smrdově. Tam měla měla být i Ovesná Lhota, jenže např. v roce 1765 mám doložen případ svatby v Ledči. Ženich Josef Šemík byl ze Smrdova a nevěsta Anna Fabiánová ze Lhoty. Zápis byl nalezen ve smrdovské matrice. Očekávám, že by mohl být i v matrice ledečské. Protože jsem v matrikách pro Ledeč nad Sázavou ještě nebádal, mohlo by se objevit překvapení v podobě výskytu Šemíků před rokem 1760. Ještě také nemám důkladně prozkoumanou nejstarší matriku pro Světlou nad Sázavou (1659-1693), kde jsem ale už některé záznamy se jménem Šemík našel.

Jan Nepomucký byl svatořečen
v roce 1729
Zajímavým způsobem se postupně přifařoval Rozsochatec ležící na půli cesty mezi Chotěboří a Havlíčkovým Brodem. Začněme obdobím 1784 - 1880 u narozených, prodlouženém do roku 1905 u oddaných. Farnost v Čachotíně, kam spadá Rozsochatec dodnes, byla zřízena až v roce 1856. Od roku 1784 zde byla lokálie a tedy i farář, který vedl matriční knihy. Ty jsou digitalizované a můžeme si je stáhnout z internetu.
Před rokem 1784 až po rok 1760 hledejme rozsochatecké matriční záznamy pod farností Dolní Krupá. Mezi roky 1728 a 1759 spadal Rozsochatec pod Skuhrov. Do ještě starších matrik bylo zapisováno v Habrech. Tam se zachovaly matriční knihy od roku 1673. Zajímavá příhoda se váže k roku 1714. František Leopold Bechyně z Lažan tehdy chtěl nechat v Rozsochatci postavit kapli podle plánů Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Jako hlavní důvod uvedl velkou vzdálenost farního kostela. Nejbližší se nacházel ve 20 km vzdálených Habrech. Nevíme proč tento záměr nebyl uskutečněn. Místo Santiniho kaple stojí pod zámkem na hrázi rybníka socha sv. Jana Nepomuckého. Je na ní vytesán rok 1714. Kromě Habrů jsou některé nejstarší záznamy z Rozsochatce, počínaje rokem 1666, v matrikách pro Havlíčkův Brod.

Kromě Číhoště, Čachotína je na internetu dostupná ještě farnost Česká Bělá. A zde jsem objevil pro obec Kojetín následující záznam.
27.2.1897, svatba Josefa Zlaty a Kateřny Tesařové v Kojetíně č. 26
Jednak jsem si tímto opravil chybu, které jsem se dopustil při rekonstrukci migrace Šemíků ze Smrdova do Rozsochatce. Druhak svědek Jan Šemík napovídá, že vztahy mezi ním a sedláky Zlatou ze Smrdova, Málkem z Čachotína  a Ledvinkou z Rozsochatce byly natolik blízké, že si vzájemně účastnili obřadů jako kmotři při křtu dětí nebo jako svědci na svatbách.

sobota 19. září 2015

Ze mlýna na dráhu

Mezi prvními přeběhlíky, které v Čechách přilákal z venkova do města rodící se věk páry, byl syn mlynáře z Bratčic u Čáslavi. Narodil se ve čtvrtek 7. září 1815 a téhož dne byl také pokřtěn v kostele v nedalekých Potěhách (2 km) kaplanem Františkem Gabrielem. Svědčí o tom zápis v matrice narozených.
V Potěhách navštěvoval do roku 1827 pět let elementární (obecnou) školu. Zpočátku mu učení nešlo, ale později vynikal. Tedy kromě náboženství. Jeho učitel kaplan P. Moucha ho přesto připravoval na hlavní školu. Čtyři roky navštěvoval v Praze Týnskou hlavní školu. Podle přání otce se měl vyučit mlynářem a později převzít mlýn. V té době dorůstající Jan s úžasem poslouchal zprávy o parním stroji pražského mechanika Josefa Božka, první železné dráze anglického vynálezce Stephensona a ostatních vynálezech. Proti vůli otce se rozhodl, že bude dále studovat. Absolvoval tříleté stavovské technické učiliště v Dominikánské ulici proti kostelu svatého Jiljí. Dnes je tam Husova ulice. Otec se studiem nesouhlasil. Vyprávělo se, že mezi otcem a synem vznikla roztržka, která byla řešena v Bratčicích na návsi, kde mu otec musel vyplatit jeho podíl na mlýně. To bylo někdy kolem roku 1830.
Posuňme se skokem do roku 1841, kdy Ing. Jan Perner vstupuje do historie Severní státní dráhy. Má výrazný podíl na tom, že nová železnice prochází Polabím. Má také velký podíl na tom, že Pernerové z Pardubic, Týnce a Kolína při stavbě olomoucko-pražské dráhy docela dobře prosperují. Podnikatelský duch Jana lze vyčíst z dopisu, který psal bratru Václavovi. Zde je z kurentu do latinky přepsaný text. Styl a pravopis zachován s výjimkou používání "w" a "y".

Můj milý bratře!
Já tobě oznamuji, že se železná silnice přes Pardubice povolila a již hned na jaře začne. Ta sama se bude na císařské outraty až do Drážďan stavět, z čehož následuje, že se možná všichny císařskými ouředníkami staneme. Já tobě to k tomu cíli píši, aby jsi od nenička už více neprodával, nýbrž foroty na kládách a prknách dělal co jen nejvíce můžeš, neb za půl roku bude všechno ještě jednou tak drahý a ukrutný vejdělek se dělat může.
Kup lesy a klády, kde jen můžeš a já tobě peněz zašlu, co jen chtít budeš, třeba pár tisíc stříbra.
Druhý werk na pile ty hned začni, aby se na jaře zavěsit mohl, a dáli se na blízku nějaká pila pachtovat neb koupit, tak mi o tom opiš. Prkna můžeš furt do Pardubic posílat, neb tam chci na jaře stavět a velké foroty tak mít.
Pantátovi jsem dnes 600 zl. k.m. zaslal a 1000 zl. k.m. dříve dostal, nabádej ho, aby hodně dříví, obzvláště dubový nakoupil a peníze darmo ležet nenechal - on tobě má z těch peněz díl dát jak sám vidět bude. Strýc někdy také pomohl kupovat, a na jeho službu si píši, tam to je nejblíže, neb nyní mi může pojistit zimu.
Odepiš mi hned co mínit budeš a mnoholi peněz tobě odeslat mám

tvůj bratr
Ján
Ve Vídni dne 25. prosince 1841

neděle 13. září 2015

Staré fotografie

Jak postupujeme do minulosti, ubývá detailů ze života předků. Zůstávají suchá data zápisů v matrikách, případně dalších evidenčních listech či úředních knihách.
popisky níže
Proto se ptejme, dokud je koho se ptát. Vzpomínky pamětníků oživují rodinné příběhy. Jestliže se pamětníků nedostává, je skvělé, pokud si můžeme alespoň fotografií připomenout osoby, které jsme znali nebo o kterých víme z doslechu. Nedávno jsem díky příbuzným objevil zažloutlé snímky z let třicátých. Na jedné z nich je také praděda Alois. Ten samý Alois je zachycen o dvacet let dříve v uniformě c.k. monarchie.
Na ještě starší pohlednici je Aloisova sestra Božena společně se svým manželem Františkem Vlachem. I díky psané vzpomínce Boženy z roku 1929 jsem se začal věnovat tomu, co převažuje na těchto stránkách. Božena popisuje jeden zajímavý moment, který je možná její nejranější vzpomínkou na rodný dům a otce Jana.



fotografie výše
Jako všichni starostové vybíral "na daně a přirážky" odváděje vše bernímu úřadu v Habrech. Na jaře roku 1893 měl doma ve stole vybráno opět větší množství daní. Byla právě neděle a muzika u Frant. Šemíka (č. 73), jeho bratra. Té příležitosti zneužil jistý zloděj, vloupal se dovnitř a již dostával se k penězům do stolu. Byl však vyplašen, takže spasil se útěkem oknem.
V té době jí bylo pět let. Fotografii prapradědy Jana Šemíka nemám. Zato máme dotýkaný předmět a sadu fotografií statku, kde se narodil, žil i zemřel. Statek již neexistuje. Náhrobní kámen na hřbitově už také není.
Jednou z nejstarších fotek bude asi snímek Marie Troubové (*1854) z počátku 20. století. Žila v Bačkově. Patřila ke generaci, která se narodila v době, kdy došlo ke zrušení roboty. V době, kdy začal panovat František Josef I. Marie byla vrstevnicí Jana Šemíka (*1849).

Rodina Antona a Mary (rok ~1900)
Minulý týden jsem objevil asi nejstarší fotografii související s naším klanem. Zachycuje rodinu Antonína (*1864) a Marie Šemíkových. Kolem roku 1900 fotograf zmáčkl spoušť ve fotoateliéru v americkém městě Omaha. Popiska na okraji snímku napovídá, že jej uchovala dcera nejmladšího děvčete na fotce. Dívkou "Ma" byla Caroline Semik. "GrandPa Semik" je budoucí děda Anton a "Mary Semik" bude babička Mary Ann. Chlapec "Jim" je jistě James, bratr Mary Ann. Jim (*1888) přicestoval zpoza oceánu z rodné Ovesné Lhoty jen několik měsíců před tím, kdy celá rodina navštívila místního fotografa.
Vzhledem k šestnáctiletému rozdílu mezi ním a Mary Semik, byl Jim v rodině brán spíše za syna než bratra. Vůči dívkám byl ve skutečnosti strýcem, přestože na fotografii vypadá jako jejich bratr. Nejstarší ze sester Mary Semik (*1890) je omylem označena za Henriettu. Ta se ovšem narodila až v roce 1901. Vlevo je Annie. Ta je vidět spolu matkou Mary Ann a sestrou Caroline i na snímku o dvacet let později. Společně se dvěma mladšími sestrami, které v době fota z roku 1900 ještě nebyly na světě. Naopak na mladším snímku chybí Anton (zemřel), Mary alias Henrietta (pravděpodobně také již nežila) a James (odstěhoval se). Ten již v té době nebyl označován jako syn, ale jako bratr vdovy Mary Ann.
Máte někde doma nebo na půdě u babičky také staré fotografie předků? Je-li na nich zachycen někdo ze Šemíků, neváhejte a dejte mi vědět.

neděle 6. září 2015

Půda patřila těm, kdož na ní pracovali

Rok 1930 byl posledním, kdy na statku v Rozsochatci hospodařili Anežka s Aloisem Šemíkem. Ten pak podle svatební smlouvy z 20. října 1930 postoupili Anně a Františkovi. Děda František koncem roku 1989 sepsal vzpomínky, ze kterých nyní čerpám.
vzadu zprava: František Šemík, švagr Železný s dětmi a manželkou
uprostřed: babička Anna se synem Jiřím, Anežka a Alois
dole: František ml. a Josef [foceno ~1938]
K převzetí hospodářství napsal: Dále pak měli rodiče zajištěn doživotní byt a povinnost od nových vlastníků rodového hospodářství poskytování určeného množství všech produktů, které se vypěstovaly a vyrobily.
Tak jako naše generace přebírala od svých rodičů, jakož i oni zas od svých rodičů, z jejichž generace už mnohý byl pamětníkem roboty, kdy jejich otcové pracovali na panském. Dočkali se svobody. Dočkali se toho, že byli pány na svém hospodářství, na svých polích. Půda patřila těm, kdož na ní pracovali.
Jak se později ukázalo, i tento pocit způsobil, že kolektivizace zemědělství v padesátých letech 20. století narážela na mnohé překážky. Vesnici od vesnice to bylo trochu jiné. Nejhůř dopadli oběti Akce "Kulak".
V Rozsochatci byl velkostatek, a tak zde vyloženě velcí soukromí sedláci nebyli. Dědovo hospodářství s necelými 20 ha bylo v obci největší. V jiných místech, třeba ve Smrdově, by patřil ke středním sedlákům.
František (*1934) na koni
s bratrem Josefem (*1932)
Jedna dědova vpomínka na dobu těsně před tím, co převzal hospodářství do svých rukou. Po zavedení elektřiny v roce 1924 byl koupen motor Kolben - Daněk o síle 5 HP, který ještě v roce 1988 jest namontován k cirkulárce na řezání dřeva. Ve stejném roce zavedeno osvětlení bytu, stájí i dvora.
Do roku 1924 se používali k tahu voli. Ti se ve stáří 4 let po ukončení práce v zimě přikrmili a prodali. V následujícím roce byl připraven o rok mladší pár doma vychovaných tříletých volů, které se při těch starších naučili tahu a zas po roce se prodávali. Po roce 1924 byla k tahu používána klisna, kterou otec Alois dostal od dědy ze Smrdova jako jednoleté hříbě. Tento stav zůstal až do roku 1927, kdy byla spřežení koně s volským potahem se již nehodilo a bylo těžko ovladatelné. Proto otec koupil v Olešné hříbě, které se již následujícího roku připřahalo ke klisně. Od té doby se chovali jen koně.
Od roku 1941 do roku 1947 byl děda v Rozsochatci starostou. V roce 1948 byl starostou zvolen člen KSČ. Děda zaměstnával kočího. Jmenoval se František Zvolánek a pracoval zde od roku 1935 do 1. března 1950. Pod tlakem doby nesměli nadále sedláci zaměstnávat cizí námezdní sily. Pan Zvolánek přešel ke státnímu staku, který vznikl z bývalého velkostatku. Pracoval tam do založení JZD (1.1.1953). Potom se přestěhoval do Ostravy, kde se stal horníkem.

sobota 29. srpna 2015

Nejstarší pověsti české

Jedná se o nezkrácený přepis magnetofonového záznamu, který uvedl Vladimír Karbusický v knize Nejstarší pověsti české. Rozhovor byl zaznamenán s jedním místním občanem ve Stadicích, bájném to místě, odkud přišel Přemysl Oráč...

"Tak to setkání mělo, jak  ty starý lidi tady nám vyprávěli vždycky, jo, tak to mělo bejt támhle u toho stadického mlejna, jo. Tam taky stála dříveje ta líska... Ale támhle voral a právě tam šla ta cesta podle Bělý sem, a tam přišla ta deputace a tam von voral. Teď je to pole dělený dráhou, to byl celej ten komplex, to patřilo Přemyslovi, jo, to byl velkej statek. No a támhle zapích tu lísku, to, co je voznačený [tzn. u dnešního pomníku ve Stadicích], to leželo ladem. A ten královský pramen, ten je zasycenej, tam byla ta studánka. To musel bejt velkej statek. Můj otec mi vyprávěl takto vo tom Přemyslovi i že prej ten Přemysl jezdíval do Prahy študovat na tom šimlu, na tom Šemíku. No, a tam se zamiloval do tý Libuší, no a právě že ona byla vyššího původu a von nižšího..., von tady přeci už měl tu Vlastu v Košnově, ne, z čeho pak vypukla ta dívčí válka, tak aby ji nějak šikovně šálil, tak prej tam nechal toho šimla, von tu cestu znal a taky znal jeho hlas - a když tam se zavázanejma očima přišel..., tak když už byl blízko, tak začal řehtat.
Že prej to bylo takhle, jestli je to pravdivý, nevím, no, vodkaď to má, to vám nemůžu tvrdit, možny je to, vony takovýhle věci děly se dříve, je to úplně možný!"
(Dotaz na Vlastu)
"No přeci von měl tu Vlastu v Košově, ta vedla tu dříve tu dívčí válku! No a že študýroval v Praze, tak se seznámil s Libuší, no a tak ta láska musela bejt ňák šikovně přerušená, no tak prej tímto způsobem to provedli, to víte, lidi říkají mnoho, možná že je v tom něco pravdy, možná že ne, no."
(Dotaz: Libuše nejezdila  sem za ním? V noci?)
"Já nevím, spíš by bylo věrohodný tohle, že von tam jezdil a kůň tu cestu znal, že mu zavazoval oči, aby udělal ten hluk..., to je možný. A vo tom Přemyslu samotným, no tak tady v kronice není nic psáno, ani v těch starejch, církevních, co jsem měl."
[Byla to místní kronika s některými údaji o pomníku, který byl v 19. století na "Přemyslově poli" postaven]
(Dotaz na Přemyslovy volky)
"Jo , ty voli... To je zase ta volská skála, když dete do Strmic vod Stadic, tam je zatáčka a skála, co  je lom, a tam dneska eště prosákává voda, ta horní voda, a to říkají eště, že to je ten moč z těch volů. No ty voli zmizli, to si je asi někdo šikovně přivlastnil!  No to je pověst, to se neví, jak a kdy a co všechno na tom je pravdivého."
(Dotaz na lísku)
"Ty lísky měly stát u toho mlejna, víte tam vzadu, tam hraničí ten statek..., jesi ten mlejn tehdy byl, to se neví."
(Dotaz na obuv z lýčí, na mošnu)
"Jo, to bylo taky."

Zapsáno v srpnu 1962, archiv Ústavu etnografie a folkloristiky v Praze.

neděle 16. srpna 2015

Jmenovci

Narazit s naším příjmením na jmenovce, který má i stejné křestní jméno není běžné. Obvykle se jmenovci míjejí v čase a prostoru. Když se někdo jmenuje či jmenoval Jan nebo Josef, je na takové setkání určitá šance. Počítal jsem to dnes zkusmo a obou těchto jmen máme od roku 1651 v rodokmenu více jak 30. Neméně početná ženská jména jsou, tedy spíše byla, Anna a Marie (včetně Magdalén a Marií Magdalén).
Někdy jmenovci mohou při pátrání svést na špatnou stopu. To se mi stalo loni, když jsem dedukoval, odkud se mohla do Starého Kolína dostat rodina, ve které byly děti se jmény Růžena, Marie, Josef. Takové rodiny byly ovšem dvě, a tak jsem musel nedávmo svůj předpoklad poopravit. Růžena není typické jméno, ale na přelomu 19. a 20. století se narodily hned tři dívky tohoto jména v třech různých obcích (Ovesná Lhota, Bačkov, Bašta u Starého Kolína).
Tlf. seznamy z let 1969 a 1971
Podobně jsem se dostal na zcestí v případě jména Oldřich. Tady se jednalo dokonce o dva manželské páry. Oldřich a... Marie. Před dvěma roky jsem objevil, že manželé Oldřich a Marie Šemíkovi odpočívají na pražském hřbitově Malvazinky. Jenže o několik měsíců později jsem narazil na Oldřicha s Marií i na Olšanských hřbitovech. Situaci neulehčil ani telefonní seznam. V šedesátých letech 20. století žil jeden Oldřich na Vinohradech. Jenže na Vinohradech tehdy bydlel ještě jeden Oldřich. Oba žili s Marií, oba měli syny, kteří se jmenovali... Oldřich a Pavel. A tak jsem až do našeho letošního setkání ve Lhotě žil v přesvědčení, že se jedná o jednu rodinu. Až upozornění od Michala Šemíka a cesta do Zadní Třebaně mě přivedly na správnou cestu.
Při rozhovorech s pražskými Šemíky jsem nabyl dojmu, že by i někteří z nich na naše setkání přišli, ale muselo by být někde v Praze. Koneckonců máme třetinu roku od posledního srazu za sebou, a tak bychom pomalu mohli přemýšlet, zda se příští rok opět sejdeme. Co říkáte? Klidně to sem i pod článek napiště :-)

čtvrtek 13. srpna 2015

Bašta ve Starém Kolíně

Před rokem jsme pátrali v kolínském okresním archivu a hledali jsme rodinu žijící po I. světové válce ve Starém Kolíně, přesněji v části zvané Bašta. Tehdy jsme skutečně ve sčítacích operátech z roku 1921 našli jednu rodinu. Na čp. 29 bydlel Karel Šemík, jeho žena Marie, dcera Blažena a zeť Josef Pánek.
(Nový) Kolín
Od roku 1845 odděluje Starý Kolín a Baštu hlavní železniční trať Praha - Kolín - Pardubice - Česká Třebová. Ta je spojena se jménem stavitelem Jana Pernera, rodáka z Bratčic nedaleko Čáslavi. Již jsem v minulosti zmiňoval, že několik příslušníků klanu Šemíků odešlo za prací právě na dráhu.
Karel mezi ně také patřil. Na železnici pracoval i jeho zeť Josef. Původně jsme hledali ale jiná jména. V první zprávě od pamětnice bylo totiž... "paní Růženka si vzala za muže bednáře a měli jednu dceru, která tady zemřela a pak oba dva odjeli do Ameriky... mé tety babička se jmenovala Aloisie Šemíková a provdala se za pana Bínu ve Starém Kolíně. Bínovi tady bydleli, to si pamatuji, ale vídala jsem již jen pana Bínu. Tito tři - Růženka, Marie a Josef - by měli být sourozenci Aloisie, babičky mé tety." Teta žije v Pardubicích a před několika týdny jsem s ní telefonicky hovořil. Potvrdil jsem si s ní mnohé z toho, co jsem zjistil v oblastním archivu v Praze a na matrice v Kolíně. To ale předbíhám.
Před rokem jsem se dostal do mrtvého bodu, protože jsem hledal svatbu Růženy Šemíkové, ke které mělo dojít v roce 1932. Jenže to byla jiná Růžena, mnohem mladší, než námi hledaná. Tehdejší pátrání na kolínské matrice nebylo úspěšné. Nechal jsem to "uležet" až do té doby, než jsem náhodou objevil na stránkách Familysearch záznam o úmrtí Josefa Šemíka ze Starého Kolína.
Josef (*1886 +1942), otec Karel, manželka Anna
Tady musím uvést, že staré matriky Starého Kolína a Bašet jsou zatíženy skutečností, že ještě začátkem 19. století ležel Starý Kolín v Kouřimském kraji a osada Bašta v kraji Čáslavském. Je to patrné na mapě Stabilního katastru z roku 1841.
Stabilní katastr - indikační skica již s nakreslenou trasou dráhy
Protože byl dnešní Starý Kolín takto rozdělen, matriky byly vedeny pro obě části zvlášť. Jestliže poslední matrika narozených dostupná v SOA Praha pro Starý Kolín je z let 1859 - 1910, pro Baštu končí rokem 1877. U svateb je to jinak. Bašta končí v SOA Praha rokem 1908, Starý Kolín rokem 1876. Novější matriky jsou ještě mezi "živými" na radnici v Kolíně.
Nejdřive jsem se vydal na pražský Chodovec, protože hledané matriky pro Baštu nejsou zdigitalizované. Našel jsem svatbu Růženy s Václavem Fialou, která se konala v lednu 1902 i oddavky jejích rodičů Karla a Marie Vokřálové z ledna roku 1882.
Další pátrání pokračovalo v živých matrikách na městském úřadu v Kolíně. Objevili jsme s ochotnou paní matrikářkou Josefa Šemíka (*16.7.1885), Aloisii Šemíkovou (*27.12.1887), Marii Šemíkovou (*3.6.1890), Františka Šemíka (*5.4.1894) a Blaženu Šemíkovou (*19.6.1895). Všichni přišli na svět ve Starém Kolíně - části Bašta. Nakonec se podařilo dohledat i narození Růženy Šemíkové.
4.12.1882 narozena a o dva dny později pokřtěna Růžena Šemíková
Vnučka Aloisie si vzpomněla na všechny sourozence. Jen jméno František jí nic neříkalo. To by mohlo znamenat, že opravdu přišel o život za války, jak uvádí novinový článeček v únoru 1916.
V c.k. garnis. nemocnici čís. 11 zemřel František Šemík
Hledání Františkova úmrtí ve vojenských matrikách nebylo zatím úspěšné. V roce 1921 při sčítání obyvatel Růžena, Josef a Marie ve Starém Kolíně chyběli. Žili už nějaký ten rok v USA. V rodině zde ve Starém Kolíně se na ně ale nezapomnělo. Snad Marie i někdy později přijela na návštěvu do rodné země. Josef zemřel 17.4.1942 v Chicagu, jak výše uvedeno. Rok narození je v amerických zdrojích ale chybně o rok posunut.