Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

pátek 23. prosince 2016

PF 2017

Když jsme se před pěti lety sjeli do Číhoště, bylo to takové nulté setkání. Netušil jsem, co se z toho vyvine. Pak přišel nápad s putovní trofejí - Adamovou radlicí. Postupně jsme zpřesňovali pravidla pro předávání trofeje. Jenže čas nezastavíme. Již před letošním srazem jsem si nebyl jist, zda bude nějaký další. Zatím to vypadá, že bude...
Protože sliby se mají plnit o Vánocích, připravil jsem aktualizaci Adamova rozrodu. Najdete v něm kolem šesti stovek našich předků. Tento rok jsem ve dvou případech [1][2] musel přehodnotit dosavadní poznání. Narazíte-li na jakékoli nesrovnalosti, pošlete mi prosím emailem nebo napište zde v diskuzi pod článkem zpřesnění dat, míst, jmen.

Kdo si chce připomínku setkání v Neumětelích vytisknout a složit, přidávám tento odkaz.

neděle 11. prosince 2016

Výměnkáři

Původně jsem chtěl psát jen o jednom Šemíkovi, který se na stará kolena vrátil do rodného kraje. Jenže fenomén výměnku, výminku či vejminku mě přiměl, abych se zastavil nejen u Františka Šemíka, ale i u jeho bratrů - Jana a Josefa.
Nejstarší z bratrů - Josef Šemík - kupuje před rokem 1870 dům a hospodářství ve Smrdově. Při získání chalupy č. 17 umožnil bývalému majiteli Františku Fialovi, aby tu strávil poslední roky života. Starý Fiala zemřel kolem roku 1878. I po roce 1880 zde ještě zůstává na vejminku vdova Kateřina Fialová a s ní i její syn, který se příležitostně živí jako nádeník. U Šemíků začaly dospělé děti opouštět rodné hnízdo. Nejstarší Marie se vdala a odešla do Prahy. V roce 1904 opustil rodný dům Josefův syn František. Hospodářství č. 17 převzal Josef Zadina, který se sem přiženil. Vzal si Annu, dceru Josefa. Staří rodiče Šemíkovi zůstávají na výměnku. Po roce 1921 je na výminku už jen Marie Šemíková.
zprava č.11, č.78, č.12 (za stromem)
foto z 20.let 20. stol. (dnešní stav)
Prostřední z bratrů - Jan Šemík - zůstává na rodném statku č. 12. Jeho syn Alois odchází ze Smrdova do Rozsochatce. Dcera Božena se vdala za učitele Františka Vlacha. V roce 1921 předává Jan Šemík statek nevlastnímu synovi Jaroslavu Malinovi. Do pozemkové knihy bylo tehdy zapsáno:
...vkládá se služebnost doživotního bytu a výměnek dle čl.  IV. spisu notářského pro: a) Jana Šemíka, b) Marii Šemíkovou (vdovu Malinovou / roz. Jamborovou).
opačný pohled - zleva č.78, č.11 a vzadu fara (30. léta 20. stol.?)


František Šemík, nejmladší z bratrů, strávil podstatnou část života mimo rodný kraj. Na vejminek se vrací do Smrdova ke své dceři Anně. Ta žije v domě č.11 s manželem Františkem Procházkou, který zde provozuje řeznictví. Předtím v roce 1910 bydleli Procházkovi naproti přes silnici v č. 73, kde kromě řeznictví měli i hospodu. Kdy se Procházkovi odstěhovali z č. 11, nevím. Později bylo stavení zbouráno a na stejném místě byla postavena hospoda s tanečním sálem. Nejsem si jist, zda novou stavbu financoval Rudolf Stránský. Ten byl v roce 1939 jedním z pěti provozovatelů hostinců ve Smrdově.

úterý 29. listopadu 2016

Svatební smlouvy

Nahlédneme-li na dobu, která se překrývá s pravděpodobnou dobou narození otce Adama Šemíka, ocitneme se v Rudolfínských časech. K území, kde panoval rod Trčků, patřilo od roku 1495 také dominium Opočno. Tehdy to byl hrad Opočen, městečko a dvůr poplužní pod ním, městečko Dobruška a deset vesnic. Když jsem hledal informace o hejtmanovi opočenského panství, o Jiřím Podvinském z Lerojid, který nejspíš dohlížel na přestavbu do zámecké renesanční podoby v 60. letech 16. století, narazil jsem na jméno Šemík.
Alois Beer: Požár Dobrušky 7. října 1866
Foto: Wikipedia
První matriky farnosti v Dobrušce začínají až rokem 1799. Nejstarší matriky shořely při nejničivějším požáru města v historii. Rodopisci a další badatelé tu mají pro dobu 18. století zamlžené pátrání. To představuje oproti jiným farnostem hendikep. Marie Magdaléna Novotná, rodem Čudová alias Babička Boženy Němcové se narodila asi roku 1770 v Křovicích u Dobrušky. František Vladislav Hek, předobraz Jiráslova F. L. Věka se narodil v Dobrušce v roce 1769. Zápis o jejich narození a křtu je ztracen. Přesto lze z jiných zdrojů některé údaje doplnit.
Pro období od druhé poloviny 16. století do období prvních dochovaných matrik, tedy do druhé poloviny století následujícího, se někde zachovaly urbáře, soupisy poddaných, pozemkové knihy, sirotčí seznamy, knihy kšaftů nebo knihy svatebních smluv. To jsou další zdroje genealogických informací. Zdroje světské, dalo by se napsat, protože se zaměřovaly na majetkové uspořádání. Matriky můžeme řadit ke zdrojům církevním, kde majetek nehrál takovou roli. Proto se v matrikách objevují údaje i o lidech, jejichž majetkové poměry nebyly takové, aby se jejich jména objevila v jiných zdrojích.
Moji cestu do okresního archivu v Rychnově nad Kněžnou motivoval pan Jaroslav Šůla. Tento archivář a historik, který se zaměřuje na tento region, zpracoval zápisy v knize svatebních smluv pro městečko Dobrušku z let 1578 - 1640. Dobruška a její okolí byla až do roku 1628 spravována protestantskými (utrakvistickými) knězy. Jak svatební den probíhal? Jak píše J. Šůla:
Nejprve se snoubenci (jejich rodiče, poručníci) dohodli o vzájemných podmínkách budoucího manželského života, poté se dohodnutá smlouva zapsala na radnici do samostatné knihy a nakonec snoubence v dobrušském chrámu oddal kněz.
Náš první nález se vztahuje k roku 1587 (nebo 1588?). Jan Šemík z Domašína nechal sepsat smlouvu s Kateřinou, dcerou po nebožtíku Jakubovi Jiříkovi.
Smlouva z r. 1587, Jan Šemík & Kateřina Jiříková
V textu se píše, že Jan Šemik hned od dne smlouvy této svatební do statečku svého, který koupiti umínil po otci, tuto Kateřinu za plnomocnu hospodyni a dědičku přijímá před smrtí i po smrti...
Domašín je obec v těsném sousedství Dobrušky. Svědky tohoto aktu byli konšelé Jan Dušek, Mikuláš Drbal, Tomáš Sládek, Ondřej Tlapa, primas Jan Čapek, purkmistr Diviš a jiní. Stalo se tak v úterý na svátek sv, Fabiána a Šebestiána (20. ledna).

pátek 11. listopadu 2016

Na Martina do Kladrub

Na počátku tu možná byla dřevorubecká osada. Konec 13. století. Rubání klád v dubových  lesích a jejich splavování po Labi snad až do Hamburku. Tak se živili usazení dřevorubci do doby, než lesy vyrubali. Území kolem roku 1295 patřilo klášteru v Litomyšli a bylo dáno do zástavy proboštu Vyšehradské kapituly.


Po vykácení okolních dubových lesů se někteří dřevorubci v Kladrubech usadili natrvalo a věnovali se chovu koní, pro který vlhké louky na vymýcených pasekách poskytovaly ideální podmínky. I zde patrně mohlo platit starobylé právo kobylího pole. Pak se tu vystřídalo několik zemanských rodů. Až roku 1497 kupuje okolí Kladrub Vilém z Pernštejna. Pernštejnové se však během půl století začínají potýkat s dluhy, a tak v roce 1560 prodávají královské komoře pardubické panství, k němuž náležel i kladrubský dvůr se zámečkem a oborou s chovem koní. Význam kladrubské koňské obory pro chov ušlechtilé rasy koní španělské krve významně vzrostl za císaře Rudolfa II., který zde dekretem z 6. března 1579 oficiálně založil dvorní hřebčín.
Postupně se měnil poměr mezi koňmi používanými pod sedlo a do spřežení. I zbarvení již tehdy podléhala určitým módním trendům, a do bohatě zdobených, někdy zasklených kočárů - karos (italsky „carrossa“) byli zapřaháni mohutnější koně podle ustálených zásad. Platilo, že nižší šlechtici měli zapřaženy čtyři koně, vyšší šlechtici šest koní a císař či král osmispřeží.
Dochovaly se i některé tehdy používané názvy pro zbarvení. Pro bělouše se používal  termín „plesnivý kůň“ nebo „brůna“, mohl být i stříbrný, smetanový nebo makový. Grošovaný kůň byl „jabkovitý“, červený bělouš „tiska“. Koně červeně nebo černě skvrnití byli nazýváni „hermelíni“. Hnědák mohl být „kaštanový“, „mandlový“ nebo „třešňový“. Ryzák „bronzový“, „pěnový“ nebo „hlinitý“, izabely „zlaté“ někdy s modrýma nebo červenýma očima (pseudoalbími) byli nazýváni „kakerláci“.

středa 9. listopadu 2016

Rudi, Ruda, Rudolf

Před rokem jsem zveřejnil něco ze vzpomínek na Rudolfa Šemíka. Tehdy se mi dostaly do rukou také fotografie tří smutečních oznámení, na kterých figuruje jeho syn.
V roce 1967 je uveden Rudolf mladší jako Ruda Šemík. To ještě žil a studoval v Praze. V roce 1983, po několika letech v emigraci, již vystupuje pod příjmením Eschka.
Jarmila Eschka, dříve Šemíková
Poslední Rudolfova adresa v Německu asi byla ta, která byla též poslední adresou jeho matky Jarmily Struppové/Šemíkové/Eschka.

Rudi Eschka 
Lortzingstr.2 
55127 Mainz 
Tel. 0179/ 6935285

To lze stále ještě někde na internetu dohledat. Telefonní kontakt ale již neexistuje. Ani telefonní spojení na Alenu Eschka, rodem Vaníčkovou, není dnes platný.
V pozůstalosti bratra Antona Eschky jsme objevili dvě vánoční přání od Rudiho a jeho rodiny. Rudimu je 70 let. Mám pocit, že žije v Čechách. Netuším, zda bude mít příležitost si přečíst tento text. Bude se chtít vůbec "šťourat" ve své minulosti? Nevím... ale zkouším štěstí. Vím totiž, že žijí jeho bratranci. Třeba by si rád zavzpomínal na dětství.

sobota 5. listopadu 2016

Poslední den

Před pár dny mi dorazila zpráva se záznamem o úmrtí a pohřbu Marie Šemíkové. V létě se na webu archivu v Zámrsku objevily matriky farního úřadu v Havlíčkově Brodě, a tak si je můžeme stáhnout z internetu. Při listování zaujme častý výskyt místa úmrtí - Německý Brod č. 122 h/p.
8.7.1924 zemřela Marie Šemíková, roz. Pavlasová
Marie zemřela v době, kdy se ještě běžně rodilo i umíralo doma. Vzhledem k nemoci se však rozloučila s tímto světem v nemocnici. V Německém Brodě, dnes Havlíčkově, byla Marie rodem Pavlasová také pohřbena. 
Brodskou nemocnici na Horním Předměstí postavila v roce 1897 firma místního stavitele Josefa Šupicha. Ke stavbě byly skoupeny pozemky severozápadně od města v oblasti zvané „Prempír“. Primářem nové okresní nemocnice se stal MUDr. František Zahradnický, asistent chirurgické kliniky profesora Maydla v Praze. Jak šťastná byla tato volba, ukázal rozvoj nemocnice v příštích osmadvaceti letech jeho působení na tomto místě. Hluboké odborné vědomosti, operační zručnost a pracovní náruživost, úspěchy korunovaná odvaha překročit k záchraně nemocného meze chirurgické léčby ve venkovských ústavech, trpělivost a příkladně citlivý vztah mladého přednosty k nemocným brzy pronikly do povědomí veřejnosti a vedly k nečekanému vzrůstu zájmu o nemocnici.

Dodatek: potvrdilo se, že potomci Marie žijí v Knyku u Havlíčkova Brodu a v Praze.

pátek 21. října 2016

Nejbohatší a ti ostatní za Rudolfa II.

Když přemítám, kde hledat otce a děda Adama Šemíka, zaostřuji na území, které v závěru vlády Rudolfa II. ovládali Trčkové z Lípy. Jenže ti patřili k těm panujícím rodům, které měly nejvíce poddaných. V roce 1603 jejich dominium zabíralo velkou část Čáslavského kraje. Trčkové ovládali také statky v okolí Hradce Králové, zejména Opočno s Dobruškou a Třebechovicemi. Patřili k nejbohatším šlechticům podle počtu osedlých. V. Ledvinka uvádí pro rok 1603 následující pořadí.
  1. Jan Rudolf Trčka z Lípy (4996)
  2. Zikmund Smiřický ze Smiřic (4882)
  3. Petr Vok z Rožmberka (3948)
  4. Adam Hrzán z Harasova (2553)
  5. Jáchym Oldřich z Hradce (2547)
  6. Marie z Pernštejna (2124)
Všichni byli členy panských rodů s výjimkou jednoho rytíře - č. 4. Z počtu osedlých nelze přesně odvodit počet poddaných. Zjednodušeně se dá napsat, že to osedlí byli obyvatelé vesnice nebo poddanského města s usedlostí, tedy domem s polnostmi. Nebo měšťan s řemeslnou živností či obchodem. Drobní hospodáři se počítali zlomkem osedlého. Chalupníci čtvrtinou, zahradníci osminou. To byli obyvatelé měst a vesnic, které s určitou mírou štěstí můžeme dohledat i v období "předmatričním".
Mezi osedlé se nepočítali rodinní příslušníci a poddaní neosedlí. To byli kteří? Nádeníci, čeleď, ovčáci, podomní obchodníci, podruzi. Ti, co neměli na vesnici pole nebo ve městě vlastní dům. V období před pravidelným zapisováním do matričních knih jsou takoví lidé dohledatelní jen zcela výjimečně.

Jak komplikované a složité poměry např. přinášela rudolfinská Praha prozrazuje pokus o evidenci obyvatel na Starém Městě pražském z roku 1608. Kromě majitelů domů lze dohledat i jména pokojníků a podruhů. Rozdíl mezi nimi je jako podobný jako mezi nájemníky a podnájemníky. Pokojníci si pronajímali od majitelů domů jednu, dvě či více místností a podruzi si je pak od nich dále pronajímali. Těžko vysvětlit, na čem záviselo, že v některém domě žilo i deset takovýchto osob, zatímco v sousedním domě žádná. Vezměme příklad v Mikulášské čtvrti (oblast dnešní Pařížské ulice).
V. Hollar, Pohled na Prahu z Petřína (výřez Staré Město)
vytvořeno r. 1649 podle kreseb z r. 1636
V této lokalitě bylo zachyceno několik domů bez pokojníků či podruhů - třeba dům č. 5 Václava Hořepnického. Ale již vedlejší dům Jana Koldínského, mečíře, má tuto poznámku:
Pokojníci: Mikuláš Brunovský, nějaký skribent (písař), nemá měšťanská práva; Jan Přeštický, zdejší synek, dělá kadidlo a prodává; Jan nožíř, měštěnín zdejší.
V domech č. 23-31 nacházíme pouze jedinou osobu, jistou podruhyni, po nebožtíku Tomáši prokurátorovi; ovšem v domě č. 33 se nacházelo pět pokojníků s městským právem, stejný počet pokojníků, kteří měšťany nebyli, a navíc sedm podruhů.
Podruzi jsou tito: Andres krejčí; Mandaléna dělá u lidí na den (nádenice); Káča žebře (žebrá); Anna Fifenbachová, nádenice; Matěj, dělá u hrnčířů; Jiřík Holej, dělá na vinici. O těch všech oznámeno, že již několik let tam zůstávají; Štefan Illigen, advocat dvorský, jest již 4 léta v kvartýru.
Není sporu o tom, že skladba těchto lidí byla velmi pestrá. Pod jednou střechou nalezli ubytování lidé vzdělaní (advokát) stejně jako žebračka či nádeník. Praha Rudolfa II. prožívala rozvoj a rozmach, kdy nefungovaly společenské přehrady jako v jiných městech.

9. května 1607 prodal Jan Rudolf Trčka z Lípy panství Kumburk (hrad) s městem Jičínem panu Zikmundu Smiřickému ze Smiřic za 84 000 kop grošů českých. Tím si Smiřičtí vyměnili místo s Trčky na čele nejbohatších aristokratů. Celkem se nacházelo na jejich panstvích 8000 osedlých. Blížilo se však "vyřazení" některých jmen z žebříčku. Dynamiku změnám dává vymírání řady rodů a přerozdělování majetků po Bílé hoře. 1604 mizí ze scény páni z Hradce, 1612 Rožmberkové a 1618 Smiřičtí, 1631 Pernštejnové, 1634 pak Trčkové z Lípy.

Čím větší byl majetek, tím větší šance, že se o konkrétním člověku zachovala informace. Roku 1606 byl Mikuláš Šemík (měšťan) vlastníkem domu v Mladé Vožici. V roce 1608 koupil Celestýn Šemík (erbovní měšťan) na Novém Městě pražském dům s pivovarem. Poslední objev: 1616 se Václav Soška žení s vdovou Annou Šemičkou, pozůstalou vdovou po Janu Šemikovi (měšťan) z Dobrušky. Mám naplánovanou cestu do archivu v Rychnově nad Kněžnou. Tam by měla být uložena Kniha smluv svatebních města Dobrušky z let 1578-1667 a v ní možná něco víc o Janu Šemíkovi.
Vraťme se na závěr k Adamovi Šemíkovi. Jeho otec byl patrně panský myslivec a to mi napovídá, že do kraje kolem Smrdova mohl přijít zdaleka.

zdroje:
Jaroslav Čechura: České země v letech 1526–1583. První Habsburkové na českém trůně I. Praha : Libri, 2008
Jaroslav Čechura: České země v letech 1584–1620. První Habsburkové na českém trůně II. Praha : Libri, 2009

neděle 16. října 2016

Politik Zmrhal Antonín

Ve Smrdově žily po roce 1838 tři rodiny Zmrhalů. Byli to vesměs evangelíci, a tak jejich svatby a křty musíme hledat v Opatovicích za Zbýšovem, kam spadali křesťané tohoto vyznání. Digitalizované verze matrik jsou k nalezení v ebadatelně Státního oblastního archivu v Praze.
22.7.1882 nar. Antonín Zmrhal
Z dostupného životopisu Antonína Zmrhala se dozvíme, že se narodil 22. července 1882 ve Vysoké u Havlíčkova Brodu. Tehdy se Vysoká jmenovala Hochtánov. V místě rodiště ale nejspíš dlouho nepobyl. Měsíc po narození je v Opatovicích zapsán záznam o křtu. Otec Jan Zmrhal je uváděn jako rolník ze Smrdova i z Hochtánova. Kde Antonín strávil dětství a kde chodil do školy? Snad ve Smrdově. Otec ale patrně neudržel smrdovský statek č. 8. Antonín se vyučil obchodním příručím a opouští rodiště. Působí v Plzni, Praze i v dalších místech. Po založení KSČ se stává jedním z prvních členů. Od roku 1923 do roku 1939 je ve vedení spotřebního družstva Včela. V období 1935 až 1938 byl členem Senátu parlamentu. Po válce je jmenován do vlády Klementa Gottwalda jako ministr vnitřního obchodu. V místní kronice se v roce 1947 objevuje následující zápis.
V říjnu navštěvuje Smrdov a v prosinci rezignuje na post ministra. Nahrazuje ho nechvalně známý Alexej Čepička.
Hrob A. Zmrhala a dalších na Olšanských hřbitovech
Antonín Zmrhal vyrůstal na opačném břehu Sázavky než jen o něco mladší vrstevník Josef Zadina. Oba byli na opačném břehu i v politickém životě. Agrárník Zadina z Vlkanova se na sklonku života vrací do míst, kde se narodil.
Komunista Zmrhal se stal po smrti stafáží mumifikovaného Gottwalda v památníku na vrchu Vítkově. Po roce 1989 jsou ostatky pohřbených přeneseny na Olšanské hřbitovy. Jedno jméno bylo z náhrobku vymazáno. Patrně si příbuzní nepřáli, aby jejich předek byl uveden společně s ostatními. Zdalipak má Antonín Zmrhal také nějaké potomky?

pátek 7. října 2016

Tento Šemík je bezpochyby náš

Ahoj Vláďo,
dlouho jsem se neozval. Včera mi poslala jedna badatelka záznam z matriky oddaných v Hořovicích. V roce 1917 se konala svatba Jana Šemíka (*1887) a Anežky Vagnerové (*1885). Celé to pěkně zapadá do příběhu.
19.9.1917 - Jan Šemík & Anežka Vagnerová
Je zajímavé, že Jan se při svatbě nechal zastupovat Karlem Štorkánem, krejčím z Hořovic. Jan byl v té době (19. září) u c.k. střeleckého pluku č. 12 v Komárně.

zdraví
Roman

P.S.
Nález je z nejstarší civilní matriky oddaných v okresu Beroun. Bylo by zajímavé zjistit, proč svatba nepočkala do doby, kdy by byl ženich přítomen. I když se jednalo o civilní obřad, mohla být nevěsta v očekávání. To by se dalo potvrdit nahlédnutím do matriky narozených. Ta je však stále živá. Bylo by tedy třeba hledat na městském úřadu v Hořovicích. Protože od události neuplynulo ještě 100 let, je přístup k případným nalezeným údajům omezen jen na přímé příbuzné.

neděle 2. října 2016

Šemíkovi od Ostravy?

Před delší dobou jsem na stránkách vojenského archivu objevil v kartotéce padlých z 1. světové války list s příjmením Šemik.
Karl Szymik
Jméno Karel se v našem klanu vyskytuje. Dokonce jeden Karel, který se narodil v Jiříkově u Habrů, zahynul v době 1. světové války a jeho jméno je uvedeno i na pomníku v rodné vesnici. Jenže náš Karel byl ročník 1897. To znamená, že zemřel velmi mlád v necelých 20 letech.
Karel Šemik v kartotéce padlých má zapsán ročník 1889. Že se patrně jedná o někoho jiného, napovídá místo narození. Lazy, Fryštát. To je dnešní Ostravsko, přesněji Orlová - Karviná. V patrání jsem nepokračoval, až se mi letos na jaře ozvala spřízněná kolegyně, která hledala právě v oblasti spadající pod Zemský archiv v Opavě. Poslala mi odkaz na záznam o narození Josefa Schemika z Doubravy. Obec mezi Orlovou a Karvinou byla koncem 19. století místem, kde žilo několik rodin, které se v matrikách objevují pod různým příjmením - Schemik, Schymik, Šemík, Šimik, Szymek, Szymik. Přitom se jedná stále o stejný rod.
Odkud vítr vaje, zjistíme záhy po zobrazení výskytu příjmení Szymik u polských sousedů. Toto příjmení je v Polsku poměrně hojné. Zejména na Těšínsku. Mapa výskytu u nás vše potvrzuje. Hledání maličko komplikuje, že tato oblast je koncem 19. století smíšeně katolická i evangelická. V obci Lazy (dnes část Orlové) na č. 135 žila evangelická rodina Szymiků. Karel se narodil 3. dubna 1889. Doubrava byla převážně katolická. Na sklonku století zde můžeme obbjevit stolaře Ignáce Szymika (č. 33) a chalupníka Jana Szymika.
30.11.1876 nar. Emanuel - matrika inv. č. 2724
Ten samý Emanuel - matrika inv. č. 3041
Zhruba od roku 1870 žil Jan Szymik se ženou Marií v Doubravě č. 1. Kolem roku 1880 tato rodina bydlí již v domě č. 165. Jan (Johann) je občas zapsán s poznámkou, že je evangelík. Manželka Marie byla katoličkou, a tak narození jejich dětí, které často umíraly nedlouho po porodu, bylo zapisováno do katolické matriky.
Tento kraj se vlivem důlní činnosti hodně změnil. Z místních chalupníků se stávají havíři. I Jan je jako otec v matrikách narozených v 90. letech zapisován jako havíř. Havířem se stal i jeho syn František (*1870), který má v listopadu 1894 svatbu se Sofií Klanicovou. O deset měsíců později se jim narodil první potomek, dcera Emílie. Otec zapsán jako Franz Šimik.
Není tedy Šemík jako Šemík. Stejně jako podobné příjmení Semík, které se nám často vloudí při hledání na internetu, i příjmení Szymik se k nám pravděpodobně dostalo ze Slezska. Ještě jsem si při listování v matrikách na Karvinsku všiml jedné zajímavosti. Ostravsko je pravděpodobně místem, kde mají své kořeny příjmení Babiš a Ježíšek.

pátek 23. září 2016

Kolem tvrze a zámečku Vrbice u Leštiny

Panství Vrbice bylo v minulosti střídavě samostatné, střídavě součástí panství většího, nejčastěji Světelského. Někdy bývalo spojeno s územně oddělenými sídly (Kluky, Žáky, Dobrovítov, Třebešice, Modletín, Filipov). A byly doby, kdy se pozemky dělily mezi několik majitelů.
V roce 1551 jsou pány gruntovními, tedy pozemkovou vrchností Hor Vrbických, Jan Bořek starší Dohalský z Dohalic, pan Burian Kochánek z Kochánku a na Vrbici, pan Burian Voneš Hostovský z Hostomic etc. Proč tolik majitelů? V té době probíhala v okolí Hor Stříbrných hornická činnost. Následující informace z knihy Království České napovídá, že k pokusům o dolování docházelo i v okolí Prosíček.
Na Malé Sázavě (dnes Sázavce) pod Leštinou
Obec Ledečská koupila roku 1520 Horní Prosíčky od Viléma z Lerojid a paní Apoleny Doroty z Vrbice. Cena pouhých 45 kop grošů. Není uvedeno, zda míšeňských či českých.
V roce 1549 zdělávány byly na gruntech obce Ledečské v Horních Prosíčkách hory od kverků (dnes by se dalo říct podnikatelů) s podmínkou, když by zde stříbra dobyli, že obci třicátek a každou desátou hřivnu dávati, a dobyté stříbro za 3 a půl kopy grošů českých odváděti povinni budou. S jakým výsledkem se zde pavovalo (rozuměj dolovalo), o tom nemáme historických dokladů.
A protože byl roku 1549 nalezen také couk na gruntích (rudná žíla na pozemcích) pana Slavaty, jímž je míněn bezpochyby Diviš Slavata na Chlumu, bylo na spory zaděláno. Svědčí o tom např. svár pana Viléma Podvinského z Lerojid a Buriana Voneše z Hostomic a na Vrbici. Vilém, kterého jsme zmínili u roku 1520, se podvoluje, že nebude na Horách Vrbických podnikat.
Zámecké stavení ve Vrbici (A. Sedláček)
V roce 1684 stála ve Vrbici snad ještě tvrz. Podle Schallera pak zde František z Thamů dal postavit zámeček. Prosté obdélné kamenné stavení s pěti okenními osami na bocích a třemi dvojicemi oken na průčelí, z nichž při krajních dvojicích vždy jedno později zazděno. Okna měla vesměs šambrány s uchovitým zalomením, pod nímž hranolová kapka; podokenní římsy byly profilovány. Průčelní stěny byly zvýšeny trojúhelníkovými štíty s cimbuřím. Mezi těmito štíty byla sedlová střecha. Na průčelním štítu dva znaky Eisensteinské. Ti ale nechali upravit stavbu až v 19. století. Původně, podle tradice, byla zde vysoká střecha s dvěma vížkami s hodinami, tedy asi mansarda vrcholící ve vížce s hodinami. Kaple, o které psal Sedláček, byla v době jeho návštěvy zpustlá. Od roku 1739 se v ní sloužily mše. Po přestavbě roku 1876 byla budova snížena o jedno poschodí, takže se zámek změnil v jednopatrové obdélné stavení. Současně s těmito úpravami došlo také k zasypání příkopů a na jejich místě byla zřízena zahrada.
Vrbický zámek po  této přestavbě sloužil do roku 1967, kdy byl pro velmi špatný stav zbořen. Je otázka, zda původní tvrz stála na stejném místě jako později zámeček. Dnes tu po zámku zbyla jen zeď kolem  pozemku

pondělí 19. září 2016

Svobodný pán z Tamu

Před prázdninami jsem se zmínil o rodu Věžníků z Věžník, který po dvě generace (otec a syn) vlastnil Vrbici. Počínaje rokem 1651 a konče 70. léty 17. století byl pro Věžníky velkostatek Vrbice především hospodářským zázemím. Postupně zdejší statky rozprodali, aby vybudovali zámek a městečko Nové Dvory. Mezi roky 1676 a 1694 došlo na Světlé a Vrbici ke krátkodobým, asi spekulativním, změnám vlastníků (Rudolf z Rabattu, Jan Kašpar z Montani, Jan Arnošt z Erkenprechthauzu).
Roku 1694 se stává novým majitelem Vrbice baron František Václav z Tamu. Podle Schallera zde František z Thamů dal postavit zámeček. Predikát rodu se v literatuře vyskytuje v podobě "Tam", ale i "Tham". Počátkem 20. století byla u ovčince (lokace?) zachována čtverhranná věžička se šindelovou vížkou. Na ní z kamene vytesaný znak svobodného pána z Thamu v akantovém dekoru. Pod sýpkou, prostým stavením z konce 17. století, byl klenutý sklep, který byl považován za zbytek původní tvrze. Petr Mašek k tomuto rodu píše ve druhém díle encyklopedie "Šlechtické rody..." následující.
Ignaz Tam, český dvorský sekretář, byl v roce 1670 povýšen do starého českého rytířského stavu s inkolátem, jeho bratr Johann Constantin, přísedící moravského tribunálu, v roce 1679 povýšen do rytířského stavu, opět s inkolátem.
Erb rodu z Tamu (Thamu)
Jeho syn František Václav Josef, rada moravského tribunálu, byl v roce 1691 povýšen do stavu svobodných pánů, v roce 1702 do starého panského stavu. V letech 1698 - 1711 vlastnil Malý Jeníkov u Dačic. V roce 1674 koupil Vrbici se Smrdovem a dalšími statky a měl dva [byli ve skutečnosti tři] syny, Václava Jana (*1702) a Františka Josefa, který zdědil Vrbici a byl v 70 letech 18. století členem královské komise pro manufaktury.
Václav Jan získal Netluky u Benešova a Dražíč u Bechyně a měl syny Jana a Františka Josefa. Jan zdědil Dražíč a měl syny Jana Václava, který byl důstojníkem a Prokopa, který Dražíč v roce 1802 prodal. Oba bratři žili ještě v prvním desetiletí 19. století a zemřeli pravděpodobně bez mužského potomstva. Na konci 17. století žili příslušníci rodu také ve Slezsku.
Z textu není zcela patrné, zda František Václav Josef (asi *1670) byl synem Ignáce či Johanna Constantina. V textu chybí jeho třetí syn - Ignác František (*1699). Co jasné je, že Františkův otec i strýc přišli na Moravu a do Čech zpoza hranic. Mohlo to být Slezko (Nisa?) nebo jiná země patřící Habsburkům. Aby mohli nabývat významných nemovitostí, museli jako přespolní získat tzv. inkolát. Již ve druhé generaci jsou v osobě Františka Václava přijati do stavu svobodných pánů a po dalších 11 letech mezi starožitné rody. Rychlá kariéra, dalo by se říct.
Václav František byl též pánem na Dobrnicích a patronem kostela Dobrnického. V roce 1694 vystavěl a založil faru ve Smrdově. Prvními faráři byli Jiří Štěpán Wagner, Karel Hynek Korvín (Corvinus) a Petr Pavel Menšík. Tam také ve stejném roce, tedy 1694, založil při faře školu. Zasloužil se, na rozdíl od předchozích majitelů, že dospělí i děti ze Smrdova a okolí nemuseli do kostela a do školy ve Světlé, v Ledči nebo Habrech.
Konec působení pánů z Tamu na Vrbici není jasný. Václav František Tam umírá v roce 1719. Do smrdovské matriky farář píše, že mu "usnul v Pánu na faře urozený pán".
† 2. března 1719 zemřel Václav František svobodný pan z Tamu
(nejstarší smrdovská matrika)
Pan Václav František svobodný pán z Tamu. Jeho Milosti Císařské rada, v slavném markrabství moravském při tribunálu jakož i při zemském soudu assessor (přísedící). Pan na Vrbici a Dobrnicích jehožto tělo pohřbeno jest dne 5. března večer v klášteře Sedleckém v Kostnici ve sklepě (kryptě) proti velkému oltáři. V stáří svém 49 let zemřel svátostmi posledními náležitě zaopatřen. Na Vrbici.
Zápis o pohřbu je zaznamenán i v matrice pro Sedlec (Sedlec-KH02). Záznam byl dopisován později, možná až po úmrtí syna Ignáce Františka o 8 let později. Lístek se zápisem byl do knihy vlepen. Datum pohřbu je uveden 7. března. Je zde hodně škrtáno (bohužel jsem nepřečetl). Věk 56 let je evidentně odhadnut. Václav František se tedy narodil kolem roku 1670.
Jeho syn Ignác František (*1699) byl pohřben roku 1727 a matrika v Sedlci u Kutné Hory uvádí datum 8. října a věk 24 let. V matrice kutnohorské (Kutná Hora 02) lze nalézt zápis o stejné události z 5. října. Věk zemřelého je uveden 28 roků, 2 měsíce a 5 dnů. V kryptě kostnice v Sedlci je snad stále cínová tabulka s latinským textem:
„Hic jacet Illustrissimus D. D. Ignatius Franciscus Liber Baro de Tam, Dominus in Wrbitz, Dobrinitz et Zboží, aetatis suae 28. annorum, duorum mensium et quinque dierum; quem Deus et hac mortali vita ad aeternam avocavit, quinta die Octobris anno 1727, cui Lector precare requiem.“
Hlízov v pol. 20. století
Ignác František svobodný baron z Tamu na Vrbicích, Dobrnici a Zboží patrně žil v Kutné Hoře. Zajímavou informací je uvedení statku Zboží ve spojení se zemřelým. Patrně jen na krátký čas získal svobodný pán Tam také Zboží i s Bačkovem od Klusáků z Kostelce, kteří odešli roku 1741 na zámeček Hlízov. Ti jsou pohřbeni, stejně jako on a jeho otec, v kryptě kostnice. Na příkladu zámečku v Hlízově si můžeme udělat úsudek o velikosti toho vrbického. Ignác František, po jehož smrti převzal majetek (nebo spíše dluhy) bratr František Josef, o kterém se zmiňuje Petr Mašek. Dluhy se řešily ještě v roce 1739 (Sedláček) a pak byl majetek převeden na jezuity v Kutné Hoře. Ti vlastnili Vrbici do poloviny 18. století.

Zdroje:
Kartotéky Augusta Sedláčka (www.augustsedlacek.cz)
August Sedláček - Hrady, zámky a tvrze království Českého XII (1900)
Petr Mašek - Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl II. (Argo, 2010)

neděle 4. září 2016

Přípitek, který nebyl vysloven

Včera byla  svatba. Já jako otec nevěsty jsem byl vyzván, abych si připravil pár slov. Protože na má slova nedošlo a průběh celého odpoledne byl mile neorganizovaný, zanechávám svůj vzkaz zde.
Když rodiče přivedou na svět nový život, je to zázračná chvíle. Dar. Naděje. Ve všední každodennosti si to plně neuvědomujeme. Příjdou další děti, další starosti. A léta běží vážení. Z dětí jsou rodiče a z rodičů prarodiče. Zázrak se opakuje. Tak to jde z generace na generaci.
Naši rodiče i prarodiče občas doma slýchávaly radu "nejdřív studia, potom děti". Žijete ve šťastné době, kdy si můžete dovolit toto pravidlo obrátit. Nebudu to natahovat a končím vzletným šemíkovským zvoláním: "Držte se pane a paní".

čtvrtek 25. srpna 2016

Poznámky k Horymírovi

Když jsem hledal, zda se dá ověřit odkaz s informací o Podvinských z Doubravičan v díle Paprockého, narazil jsem na pověst o Horymírovi. Ta se v několika bodech liší od verze Václava Hájka z Libočan, kterou jsem rozebíral před drahnou dobou.
Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle: Diadochos,
id est successio, jinak posloupnost knížat a králův českých,
biskupův i arcibiskupův pražských a všech třech stavův
slavného Království českého, to jest panského,
rytířského a městského (str. 38)
Bartoloměj Paprocký uvádí v roce 1602 - padesát let po Hájkovi - pověst, ve které nechybí kníže Křesomysl i vladyka Horymíř (u Hájka Horymiř), nechybí konflikt zlatokopů s rolníky. Nechybí zázračný kůň a odvážný skok.
Chybí ale místní jména Neumětely, Radotín a - chybí jméno koně. Paprocký se omezuje ve spojitosti s Horymírovým koněm na přívlastky jako je bujný, čerstvý, ďábelský, pohanský.
Naopak oproti Hájkově kronice má text Paprockého jedno místní jméno navíc. Zlíchov. Místo na druhém břehu Vltavy ve směru na Radotín. Jirásek, který opisoval od Hájka, Zlíchov také vynechává. Kde se tedy Paprocký inspiroval? Václav Hájek svou Kroniku českou nechal vytisknout v roce 1543.
Dubravius, Historiae Regni Boiemiae [str. XIVv]
Necelých deset let po Hájkovi (1552) vydává Jan Dubravius latinskou Historii Království českého. Tato verze se nápadně podobá pozdějšímu českému textu Paprockého. Zajímavou vsuvku v textu objevil Vladimír Karbusický. Cituji jeho překlad z latiny do češtiny:
Následuje nyní báj, kterou bych do historie nevložil, kdyby skrze spisy jiných nezobecněla a nebyla u Čechů s vírou  přijata.
Zdá se, že verze pověsti u Dubravia (a také Paprockého) je sice bez Šemíka, ale možná vznikla již v 15. století stejně jako příběh o blanických rytířích. Jméno bájného koně a místo, kde žil Horymír dodal až Hájek. Nejstručnější a mně nejsympatičtější verzí příběhu zůstává pověst od Jiráskova současníka Augusta Sedláčka, ve které je Vyšehrad, Zlíchov, Radotín i Neumětely, Křesomysl, Horymír i Šemík.

Dodatek na závěr. Když mě tak občas zavrtá v hlavě, kterak jsme k našemu jménu přišli, zvažuji prakticky tři možnosti. Stojí-li za úvahu ta romantická, potom náš prapředek, možná děda či praděda Adama Šemíka, mohl být pojmenován někým, kdo znal Hájkovu Kroniku českou. Muselo to tedy být v době mezi "Hájkem a Paprockým". Znalost Hájkova díla v té době se dá jen odhadnout. Kronika byla vytisknuta nákladem asi 1000 kusů. Současník Dubravius při psaní své kroniky často nekriticky vychází právě z Hájkovy bájivosti. Pověst o Horymírovi však neopsal, ale vycházel z nějaké starší verze. Nejste-li romantiky, máte na výběr ještě ze dvou dalších variant :-)

neděle 14. srpna 2016

Podvinští z Doubravičan

Při mapování výskytu jména Šemík v historii jsme začali ve 14. a 15. století na Moravě. Ve stejném období toto jméno v německém přepisu nalézáme také v Praze. Dnes se podíváme na dobu přelomu 16./17. století. Víme o Mladé  Vožici. Tehdy tam žil Mikuláš Šemík, později Jiří.
Tou dobou v Praze vzniklo zajímavé společenství, kterému se říká erbovní strýcovství. Načal to Jan Fricek, patrně z celé skupiny nejbohatší. Z kusých zpráv můžeme vyjádřit obavu, že většina erbovníků "z Doubravičan" po bitvě na Bílé Hoře přišla o majetky. Na Janu Podvinském, řečenému Fricek (Fryzek, Frycek) či Vint, to můžeme vidět nejvíce. Patrně nikdo z těch pěti erbovníků nebyl katolíkem. Jan Fricek skončil v exilu, o zbylých čtyřech se informace vytrácejí.

1596 - Z Doubravičan: Jan Fricek Podvinský, komorník při deskách zemských, byl obdařen erbem a titulem: „z Doubravičan“, od císaře Rudolfa II., dne 24. května 1596.
Erb byl následující: štít dělený vodorovně na 2 stejné části. Horní pole zlaté, v něm bílý okřídlený jednorožec veskoku do prava. Dolní pole modré se zlatým klínem od paty štítu, hrotem do středu směřujícím. V klínu modrá lilie a po stranách klínu po jedné zlaté lilii. Kolčí helm s točenicí a vlajícími feflíky žluto-modrými po obou stranách. V klenotu rostoucí vzpřímený jednorožec, okřídlený, do prava. [Vyobr. a popis V Saalbuchu, XII a, p. 533.]
1600 - Paprocký uvádí? (str.71Jana Musila a Celestýna Šemíka jako písaře (dílo Daidochos vyšlo r. 1602)
1604 - Dne 16. září 1604 přijal tento Jan Fricek P. z D. k erbu a titulu se svolením císaře Jana Musila a Celestýna Šemíka, oba písaře při nejv. purkrabství, Václava Kolidia, řeč. Kavku, sluhu při účtárně komory král. a Ondřeje Kalihrácha, a nutno tudíž K, H. 281, S. H. 574 a M. C. 113 dle uvedeného popisu opraviti.
Zde musíme zmínit také alternativní blason: štít poloviční, v horní polovici červené bílý jednorožec, v dolní žluté modrý klín, v němž zlatá lilie a v polích žlutých vedle téhož klínu po modré lilii, turnéřský helm s přikryvadly žluté modré a červené bílé barvy a nad tím polovice bílého jednorožce. (Šlechtický arch. Meraviglia tab. 113 a Král na str. 281 kladou jednorožce okřídleného).
1607 - Ondřej Kalihrach, hejtman žlutický (Berní rejstřík Žateckého kraje za rok 1607 i se seznamem dlužníků berně)
1608 - Celestin Šemík kupuje na nároží (č. 658) v Žitné ulici pivovar »U Raků« (podle Jana Raka, rychtáře v letech 1424—27). [zdroj]
1609 - Rudolfovým majestátem z 9. 7. 1609 se vysoké učení dostalo do působností stavů. V pondělí 14. záři Zalužanský, Huber a Petr Macer z Letošic vešli do koleje Karlovy a předložili instrukci, kteráž zněla jim jakožto stavovským kommissařům, ale Huber k svému velikému podivení (což v pamětech universitních zapsáno) v instrukci nejmenován. Jinače kommissařem jmenován tu Václav Collidius z Doubravičan, služebník při puchalterii (účtárně), ale ten do kolleje tenkrát nepřišel. [zdroj]
???? - Celetná ulice č. 566 náležel r. 1438 Sigmundovi z Jabloné, r. 1445 Janu Gebhartovi z Kadaně, který měl i následující dům, r. 1488 Vojt. z Leskovce, r. 1488 Klementu z Tuchoraze, r. 1492 registrátoru desk zem. Mikuláši z Vanče, slavnému Viktorinu ze Všehrd s Janem Třebickým, kteří jej prodali r. 1496 zlatníku Stanislavovi, r. 1501 Kateřině z Porostlé, později Janu Musilovi Podvinskému z Doubravičan, v XVI. stol. měli jej Jan Oldřich Šobloch z Lindavy, který jej postoupil r. 1610 Jetřichovi Špetlovi z Janovic, Angulin de Angulinis a r. 1664 Václav Stanislav Halánek. [zdroj]
1611 - Jan Musil Podvinský z Dobrovičan je veden jako depositor úřadu Pražského purkrabství. Mezi písaři (Jan Ladislav Stehlík z Čenkova, Adam Kapun z Karlova, Jan Cyprian z Liboše, Jan Gerle z Děvína) ale nebyl Celestýn Šemík z Doubravičan.
1612 - 30.1. Jan Theodor z Ottersdorfu svědčí Janovi Kutnaurovi proti pražským novoměstským měšťanům, rychtáři Jiříkovi Rattichovi z Alberndorfu, Celestinovi Šemíkovi Podvinskému z Doubravičan a Janovi Budy[n]garovi z Hohenštejna (dědictví); 13.2. svědčí Simeon Sušický z Sonnenštejna.
1612 - Jan Musil z Doubravičan (jeho podpis; stavové se mají starat o opravy Betlémské kaple a zavazují se mistrům pražské univerzity platit na podporu výuky studentů) [zdroj]
1613 (1608) - Celestin Šemík z Doubravičan (Rym(n)ický kupuje od Šemíka za 2400 kop gr. čes. dům »U Raků« v Žitné ulici č. 658) [zdroj]
1615 - Ke konci 16. stol. vlastnil Jan Wint Podvinský z Doubravičan dům "u bílých růží" (dnes Maislova 25). Ten roku 1615 prodal písaři při kanceláři pražské Wolfovi Šoperovi a manželce jeho Alžbětě za 425 kop gr. č. (dodatek z 20.9.2017) [zdroj]
1616 - Sedláček zmiňuje Ondřeje Kalihracha z Doubravičan na Žluticích
1618 - Václav a Mikuláš bratři Griespeckové z Griesbachu na Kaceřově vyznávají, že jsou dlužni Ondřejovi Kalihrachovi Podvinskému z Doubravičan 750 kop gr. č. splatných po půlroční výpovědní lhůtě. [zdroj]
1618 - Pře o slib manželský mezi Šimonem Musilem Podvinským z Doubravičan (syn Jana?) a Kristýnou Klorovou. [zdroj]
1619 - Jan Wint Podvinský z Doubravičan koupil v Celetné ulici dům č. 600U hřebene«). Do r. 1882 zde byl dům s velikým krucifixem v průjezdu od M. F. Brokoffa. [zdroj]
1620 - V Kolíně "vypůjčili si u přespolních kapitalistů, Jana Fidlera z Muldavy, Martina Hrušky, primátora v Heřmanovu Městci, u Václava Kollidia z Doubravčan a jinde do 2500 kop míš.; potom prodali některé obecní domky i železné trouby ze starého vodovodu. Aby uskrovnili obecní vydání, vypověděli městského varhaníka, Melichara Bohma, ze služby, a varhany zavřeli, čímž docílili úspory jedné kopy týdně". [zdroj]
1622 - Výkaz dluhů města Kutné Hory - panu Celestinu Šemíkovi Podivinskýmu z Dobrovičan (asi překlepy) 2500 kop [zdroj]

pondělí 8. srpna 2016

Kde a kdy příště?

Od roku 2011 jsme urazili pěkný kus cesty. Jak jsem naznačoval na letošním srazu, s tímto koněm jsme došli tak daleko, jak nejdál jsme mohli. A tak vykrystalizovalo setkání v místě, kde možná uzavřeme jednu pěknou tradici.
Předsunutá hlídka v místě příštího srazu
Neumětely byly ve hře již při posledním hlasování o umístění srazu. Nakonec jsme se sešli na Vyšehradě. Na první část otázky v nadpisu tohoto příspěvku zní jasná odpověď:
Kde: Neumětely
Odpověď na druhou část otázky bude upřesněna po ukončení hlasování v anketě. Zatím můžeme napsat:
Kdy: květen 2017!
Bylo by pěkné, kdybychom se u hrobu bájného Horymírova koně sešli v hojném počtu. Bylo by pěkné, kdyby dorazil i ten, spíše však ta, která by mohla převzít putovní Adamovu radlici.
Dodatek ze 7.9.2016:
Termín 7. setkání Šemíků a jejich přátel v Neumětelích je plánován na sobotu 13. května 2017.

sobota 30. července 2016

Z Nuslí přes Karlín na Smíchov

Minule jsem rozepsal časovou posloupnost okamžiků v životě Aloise Šemíka. Protože Lojzík záhy ztrácí otce, můžeme jen odhadovat, jak ho jeho matka vychovávala. Z pobytových přihlášek víme, že od začátku roku 1909 vdova Marie Šemíková žije ve společné domácnosti s vdovcem Ludvíkem Kunešem. Není jasné, kdy ovdověl Ludvík. Marie byla vdovou od konce roku 1906.
Marie Šemíková, rozená Mrkvičková, se synem Aloisem a Ludvíkem Kunešem žijí v Nuslích v č.p. 474 a 365. Dům v Čestmírově 365/3 byl postaven v roce, kdy se Alois narodil (1904). Sladovník Kuneš pracoval v pivovaru U Primasů. Tento pivovar byl zásluhou majitele Vojtěcha Wanky u počátků spodně kvašeného piva. Ludvík Kuneš z Nuslí na Václavské náměstí, kde pivovar stál, mohl jezdit již tramvají. Malý Alois Šemík začal mezi roky 1910 a 1911 chodit do školy. Jeho vzdělání patrně poznamenala 1. světová válka. Protože se zachoval jeho cestovní pas, je docela možné, že konec války a vznik Československa strávil na studiích ve Vídni. Tady se pouštím už do velké spekulace. Těžko říct, zda měl v té době na život Aloise nějaký vliv Ludvík Kuneš nebo někdo z širšího příbuzenstva. Je zajímavé, že jeho strýc Karel se v této době stal celním asistentem a působil na hranicích v Hrušovanech, odkud to do Vídně nebylo daleko.
Před tím, než se roku 1923 Alois přestěhoval do Karlína, bydlel nejspíš s matkou neznámo jak dlouho v Kutné Hoře. Tam v té době patrně žily dvě příbuzné rodiny. Bratranec Karel (*1909) a sestřenice Aloisova otce Marie Pipková (*1870). Za stěhováním na adresu Palackého 164 v Karlíně byl asi někdo z rodiny Kunešů. Na pobytové přihlášce Kunešových z pražských Nuslí je totiž poznámka (dole), že se přestěhovali do Karlína. Na adrese Palackého 164 bydlela celá rodina. Později (v roce 1912) vdova Marie Kunešová, která žila u provdané dcery Štruncové. O 11 let později bydlí u Štrunců ve stejném domě Alois Šemík.

neděle 17. července 2016

Lojza z Nuslí

Tento příběh začal téměř před pěti lety. Matná vzpomínka a pár fotografií. To bylo vše, s čím jsme začínali. Předloni jsem začal ve starých telefonních seznamech narážet na jméno Aloise Šemíka. Zároveň se mi na začátku 20. století objevuje v Nuslích rodina stejného jména. Alois starší přichází při zaměstnání tragicky o život a zanechává po sobě vdovu s dvouletým Aloisem mladším.
Díky tomu, že byl Alois podnikavý člověk, zůstalo po něm v Národním archivu poměrně dost informací. Zejména ve fondu PŘ II - EO, tedy fondu Policejního ředitelství v Praze, se zachovalo překvapivé množství dokumentů včetně fotografií na některých dokladech. Složíme-li chronologicky střípky ke střípkům, uvidíme krátké Aloisovo Curriculum vitæ.

1904 - 6.8. nar. Alois Šemík v Lounech
1906 - 3.11. zemřel mu v Sobotce otec Alois
1910 - sčítání obyv. - bydlí se svou matkou Marií (vdovou po železničáři) a s Lud. Kunešem v bytě v Nuslích, Čestmírova 365/3
1919 - 1.2. ve Vídni vydán cestovní list studentovi k cestě domů s platností 14 dnů
1919 - 15.11. svatba strýce Karla v Ovesné Lhotě (tehdy asistenta celního úřadu v Hrušovanech) 
1923 - 21.9. hlášen v Karlíně, Palackého 164/18 (dnes Křižíkova) - předchozí bydliště Kutná  Hora
1929 - 12.6. žádost o policejní potvrzení, že fotoaparát (značka, číslo) "který veze s sebou na svou cestu do Paříže motocyklem jest jeho vlastnictvím a byl jím používán"
1929 - 10.7. složil zkoušku a získal vůdčí list k samostatnému řízení motocyklu solo Praga BD
1929 - 10.7. potvrzení zaměstnavatele (Pick & Orlík) pro celního deklaranta Aloise z důvodu dovolené
1929 - 13.7. Aloisovi vydán zbrojní průkaz
1929 - 30.7. konec platnosti cest. pasu vydaného k cestě do "Švýcar, Francie, Německa přes Rakousko, Itálii"
1930 - 3.6. bydlí v Karlíně, Jungmanovo nám. 170/5 (dnes Karlínské nám.)
1930 - 28.8. okresnímu soudu v Plané potvrzení, že Alois Šemík, bytem v Karlíně Jungmanovo nám. "chová se řádně a požívá ve svém okolí dobré pověsti"
1930 - 5.11. bydlí v Karlíně, Královská 352/21 (dnes Sokolovská)
1931 - 2.6. bydlí v Karlíně, Vítkova 130/6
1931 - 19.12.bydlí v Karlíně, Vinohradská 322/6 (dnes Prvního pluku)
1932 - 1.7. platnost nového cest. pasu (země nespecifikovaná, razítko do "všech evropských států mimo SSSR ")
1932 - 1.11. stěhuje se na adresu Petřínská 571/16, kde bydlí ještě po roce 1960
1933 - 13.6. rozšíření řidičského oprávnění na řízení osobních automobilních vozů s výbušným motorem (foto je z roku  1929)
1936 - adresář - obchod s  kávou - Petřínská 16
1937 - adresář - celní úředník - Petřínská 16
1938 - 16.12. získává rejstříkovou značku na nový automobil Tatra 57
1939 - 6.1. se dopustil dopr. přestupku, za který 15.2. zaplatil pokutu 10,- Kč
1939 - 19.1. se dopustil dopr. přestupku, za který zaplatil pokutu 20,- Kč
1939 - 12.6. dopustil se přestupku v jízdním řádu (jako v předchozích případech neměl osvětlenu zadní pozn. značku) - 12.9. zaplacena pokuta 10,- Kč
1939 - 7.9. byl nahlášen neosvětlený osobní automobil při nařízeném zatemnění (auto stálo večer před domem Petřínská 16)
1939 - adresář - obchod s  kávou - Petřínská 16
1940 - 18.4. Alois píše žádost - chtěl se stát nuceným správcem židovského majetku?
1941 - 8.6. svatba Aloise a Marty Štěpánkové v kostele P. M. Vítězné - oba bytem Löhnerova 16
1941 - 16.6. žádá o opravu v občanské legitimaci (stav ženatý), předložil oddací a domovský list
1942 - 16.3. výměna řidičského průkazu, starý průkaz zrušen a uložen do spisu
1942 - tlf. seznam - odborný velkoobchod praženou kávou - Löhnerova 16
1946 - 29.11. manželství Aloise a Marty bylo rozloučené
1948 - 22.9. žádost o "vydání nalezeného auta zcizeného okupanty, které se nalézá u voj. útvaru ve Slaném"
1948 - 23.9. potvrzení o tom, že jeho automobil byl 25.3.1946 převzat armádou (není jasné, kdy mu zabavili vozidlo Němci)
1950 - 17.1. udání na nezjištěného řidiče, který stál přes noc před domem Petřínská 16 - 30.3. byl Alois přísně napomenut a varován
1950 - 8.3. přihláška trvalého pobytu občana (stav rozloučený, bez dětí)
1952 - tlf. seznam - zastoupení švýc. fy Ova pro ČSR - Petřínská 16
1962 - tlf. seznam - Petřínská 16 (od roku 1942 stále číslo 464 94)