Vybraný příspěvek

Drobný výklad pravidel

V průběhu uplynulých let krystalizovalo desatero klanu Šemíků, které bych rád okomentoval. Pravidla "od Adama" začala vznikat me...

pátek 21. prosince 2018

Pohyblivý kříž

Osud faráře Josefa Toufara byl v posledních letech zmiňován poměrně často. Naposledy letos na podzim, kdy bylo zveřejněno, že boží mlýny pro Toufarova trýznitele Ladislava Máchu definitivně domlely. Trvalo to bezmála padesát let. Lidská spravedlnost byla opakovaně příliš měkká a nedokázala se dostatečně vyrovnat s krutou minulostí.
Fotografie již pohnutého křížku na oltáři
z prosince roku 1949
Událost z přelomu let 1949 a 1950, známá jako Číhošťský zázrak, je spojena s pohybujícím se křížkem na oltáři v místním kostele. Sám P. Toufar nevysvětlitelný úkaz neviděl. Na třetí adventní neděli 1949 se stalo něco, co Josef Toufar po několika týdnech popisoval takto:
11. 12. 1949 jsem měl kázání na téma: Uprostřed Vás stojí, kterého neznáte. To jsem již ku konci kázání opakoval a pokračoval. Zde ve Svatostánku je náš Spasitel, a udělal jsem akci ku oltáři. A tu, kteří se podívali směrem ruky, viděli, jak se na Svatostánku začal pohybovat kříž, celý i s podstavcem. 
Kříž ze dřeva vysoký 48 cm, podstavec kulatý, průměr 8 1/2 cm. Naklonil se pomalu na stranu epištolní, pak zase na stranu evangelní, zase nazpět na stranu epištolní, pak zase na evangelní a vrátil se doprostřed a zastavil. Výchylky na každou stranu od středu dle svědků 45 - 50 stupňů. Když se kříž zastavil, neobrátil se však jak stál pevně a jak kříž obyčejně stává korpusem k hlavním dveřím, ale celý kříž se stočil na kazatelnu směr. Mimo to se celý naklonil směrem kupředu v místě, kde je zasazen do podstavce a výchylka je taková, že těžiště je daleko nad základnou podstavce. Jiný kříž se musí [z]vrátit, jak to zde v neděli zkoušel na druhém v tom samém provedení kříže S.M. p. opat ze Želiva a p. primář Richter z Humpolce. 
Ti současně zkoušeli a vyptávali se svědků, co jak viděli. Celkem onu neděli to vidělo 19 svědků od stáří 10 - 45 roků, z nichž je několik mužů a z nich dva, kteří byli nábožensky hodně vlažní a jeden ze Zdislavic, skoro nevěrec, který řízením Božím tu neděli přišel do kostela. Se všemi byl sepsán protokol, všichni zdraví a normální. Je z nich také studentka - septimánka. Že je vyloučen zrakový klam nebo sugesce, prohlásili ti, kteří to viděli, mně i SNB, kteří to zde 21. 12. 1949 vyšetřovali. Já jsem to neviděl a dozvěděl se to až druhý den, kdy to již věděla téměř celá farnost, neboť to vidělo z každé vesnice několik. Všech 19, kteří se podívali na oltář to vidělo, ani jeden, který by se díval na oltář a kříž by stál, ti druzí - plný kostel se díval na mne, poněvadž káži poměrně rychle a akci jsem udělal krátkou.  
StB zinscenovala 23.2.1950 uchycení podstavce křížku
do scénky pro film "Běda tomu, skrze něhož....."
A pak se rozjela akce Státní bezpečnosti, v jejímž průběhu se stala ze zdravého vesnického faráře bezvládná zkrvavená troska.
Původní "zázračný" kříž z lipového dřeva nechala komunistická policie po zatčení faráře Toufara z kostela odstranit a beze stopy zlikvidovat. Jaroslava Trtíková, očitá svědkyně, vzpomínala, že nový oltářní křížek se naprosto stejným způsobem jako jeho předchůdce v adventu 1949 pohyboval na Popeleční středu 22. února 1950 (tedy tři dny před smrtí Josefa Toufara) a zejména pak o slavnosti Božího Těla téhož roku, která v roce 1950 připadla na 8. června. Jaroslava byla rodem Vavřičková. Její otec Josef Vavřička byl zemědělec a hostinský, majitel místní hospody.

sobota 8. prosince 2018

Adventní rozjímání

Máme tu dlouhé večery a než dorazí Lucie, která noci upije,  můžeme si ve stručnosti shrnout badatelský rok. Přibylo nám v rodokmenu (vlastně rozrodu Adama Šemíka) dvacet jmen. Stáhnout si je můžete zde (22. verze).

Číhošť 2011
Stále platí moje výzva ke zpětné vazbě, kdy můžete přispět doplněním, opravou, upřesněním údajů, které se týkají našich předků.
Ovesná Lhota 2018
Časový oblouk mezi roky 2011 a 2018 rámuje osm setkání i sedm držitelů Adamovy radlice. Ta je v současnosti v úschově a čeká na dalšího pokračovatele tradice. Najde se?

neděle 2. prosince 2018

Ovesná Lhota č. 6

Před rokem 1818 hospodařil na čísle 6 rod Malinů. Po dvou generacích Šemíků přichází Josef Jelínek z Broumovy Lhoty.
22.11.1870, svatba Josefa Jelínka a Kateřiny Šemíkové
Po trojích ohláškách ve Smrdově a na Lipnici oddal ženicha a nevěstu farář Eduard Dobruský ve smrdovském kostele. Hostina se konala v místě, kde žila nevěsta. Na stejném místě, v Ovesné Lhotě č. 6, počíná i jejich společný život. Otec nezletilé Kateřiny (František) potvrdil, na důkaz svolení ke sňatku, zápis svým podpisem. František Šemík byl synem Jakuba, který přišel do Lhoty ze Smrdova. Minule jsme pátrali v Dolních Dlužinách. Tamní Jakub byl strýcem lhoteckého Jakuba. Tak malý byl svět Šemíků ještě na konci 18. století. To se ale mělo změnit. Od druhé poloviny 19. st. odchází stále více mladých lidí do měst.
Vladimír Jelínek, vnuk Josefa a Kateřiny
Před několika dny se mi ozval potomek linie Jelínků. Poslal mi rodný list svého dědy Vladimíra Jelínka (*4. 7. 1945 – †3. 3. 2011). Ten se narodil v Novém Samechově a to neni od Ovesné Lhoty daleko. Vzdušnou čarou asi 20 km. Děda i otec Vladimíra, Josef Jelínek starší i mladší, Posázaví neopustili.

čtvrtek 29. listopadu 2018

Jakub a Matěj

Vracím se ke dluhu, který jsem měl k pátrání v Dolních Dlužinách. I zde, v malé vsi nedaleko od Ovesné Lhoty, žili v minulosti Šemíkovi. Před rokem 1780 hospodařil na čp. 1 rod Vodrážků.
Dolní Dlužiny č. 1 - indikační skica stabilního katastru z r. 1838
Když zemřel Vodrážka senior a nedlouho na to, v pouhých 30 letech, i Vodrážka junior, začal se hledal ženich pro jeho sestru Marii Magdalénu.
Našel se v sousedním Smrdově. Nejmladší syn Jiřího Šemíka, Jakub (ročník 1747), odchází po svatbě s Marií Magdalénou do Dlužin. Rodný statek ve Smrdově dědí druhý nejmladší syn Josef (*1743). Pro zajímavost. Mezi kmotry Šemíků ze Smrdova často nalézáme rodinu Těšitelů z Lacinova mlýna.
*12.9.1781 Václav Šemík,  otec Jakub
Po svatbě Jakuba Šemíka s Magdalénou v listopadu 1780 se v září následujícího roku narodil Václav. Omylem zapsaný otec Vodrážka byl také Jakub, a byl v té době již nebožtíkem. Bohužel, novorozenec Václav se neudržel při životě ani do druhého dne. Až třetí syn Matěj, který se narodil 25. prosince roku 1789, se dožil dospělého věku. Matěj Šemík si v roce 1817 přivádí do Dolních Dlužin na statek čp. 1 Annu Vítkovou z Příseky.
Syn Matěj i otec Jakub hospodařili jako střední až menší sedláci. V zápisech můžeme u obou číst označení medium rusticus, casarius, půlník, čtvrtník, chalupník. Další pokračovatel, který mohl převzít hospodářství, byl Jan (*1818). Ten však ve svých čtyřech letech umírá. A protože umírá v mladém věku 32 let i Matěj Šemík, je jediným následníkem dcera Kateřina (*1820). Vdova Anna se opět vdává. Žije v Dolních Dlužinách na čp. 1 s Matějem Hudíkem. Kromě jejich dětí vychovávají také pastorkyni Kateřinu. Ta když dospěje, je její jméno uvedeno na indikační skice mapy stabilního katastru (viz výše).

pondělí 12. listopadu 2018

Vojenským veteránům

Karel Šemík z Jiříkova
Se stým výročím konce 1. světové války můžeme vzpomenout na všechny muže z rodu Šemíkových, kteří v uniformách monarchie nebo čsl. legií byli svědky válečného utrpení. Mnozí snad zažívali i naději na lepší poválečný život.
Pojďme si připomenout Aloise ze Smrdova, Františka z Číhoště, Jana a Františka ze Světlé, Františka ze Starého Kolína, Františka z Chrtníče, Josefa a Karla z Ovesné Lhoty, Karla z Jiříkova.
První známý válečný veterán byl bezesporu Jan Šemík (*1775) z Ovesné Lhoty, o kterém jsem psal před několika dny. Ten zažil napoleonské války na začátku 19.  století. Později se usadil ve Světlé. Jeho syn Antonín založil v městečku u řeky Sázavy několikagenerační tradici krejčovského řemesla. Před pár dny jsem objevil, že jeden z vnuků Antonína Šemíka (*1811) byl vojákem ve 21. pěším pluku. Následoval tak svého pradědu Jana. Bohužel osud Stanislava Šemíka nabral rychlý konec. Narodil se 12. března 1866. Zemřel mlád 24 let ve Vídni.
Stanislav Šemík (+14.1.1890) - digitální knihovna
V matrice zemřelých a nezvěstných pěšího pluku 21 můžeme dohledat na str. 165 záznam o úmrtí Stanislava Šemíka. 14. ledna 1890 naposledy vydechl ve vídeňské C. k. všeobecné nemocnici (K. K. allgem. Krankenhause). Příčinou úmrtí byl zánět pohrudnice (Pleuritis), obvyklá to komplikace spojená se zápalem plic. Kromě věku dožití lze vpravo svisle přečíst civilní profesi - krejčí (Schneider). Délka vojenské služby byla v té době tři roky. 21. pěší pluk sídlil v Čáslavi. Doplňovací okres sahal od Chrudimi po Jihlavu, od Čáslavi po českomoravskou hranici.

neděle 28. října 2018

Johann Schemick

Před více jak pěti roky jsem v matriční knize oddaných farnosti Světlé nad Sázavou objevil zápis o svatbě Jana Šemíka a Anny Dlouhé.
Popisek začátku svitku mikrofiše
(svazek 1602, 2. část, rok 1802)
Tehdy jsem musel do archivu v Zámrsku. Dnes lze patřičné záznamy hledat z pohodlí domova. Stačí si stáhnout z internetu naskenovanou knihu sign. 2568, matrika O,  1784 - 1836. Jan byl v listopadu roku 1804 vojákem Frölichova pluku. Jednalo se o 28. pěší pluk a postupem času jsme odvodili, odkud Jan pocházel. Nebyl ze Smrdova, jak jsem si zpočátku myslel. Později byl dohledán údaj o narození nejpravděpodobnějšího Jana Šemíka v Ovesné Lhotě.
Dokumenty z období vojenské služby na přelomu 18. a 19. století jsou uloženy ve vídeňském vojenském archivu. Do roku 1983 bylo nutné ke studiu archiválií cestovat přímo do Kriegsarchivu. Před 35 lety mormoni převedli vojenské seznamy na svitky mikrofilmů. Dostat se k těmto mikrofiším ale nebylo jednoduché. Z Prahy se muselo stejně až do Vídně nebo do polské Vratislavi, kde mají mormoni svoje střediska. Dříve než se dalo něco podobného uskutečnit v Praze, objevili se v digitalizované podobě na internetu (je nutné být registrován).
Muster Listen Fasz. 1601-1602 1799, 1801-1802
Na filmu číslo 007612027 (Fasz. 1601-1602 1799, 1801-1802) se objevuje u jména Joh. Schemick věk (28) a rodiště (Lhotta Owesna). To musí být on. Johann, tedy Jan, nastoupil do armády nejspíš v prosinci 1792. V poznámce je uvedena i profese (Maurer) a velikost bot a další výstroje (5/5/2). Dokázal by někdo zjistit více? 

středa 17. října 2018

Mlynářovy děti

V posledních týdnech a měsících jsem neměl na pátrání čas. Když mi kolega z firmy, kde pracuji, povídal, že viděl na kostele nedaleko Středokluk náhrobek s příjmením Šemík, a že se jednalo o mlynáře, bral jsem to s rezervou.
Kostel sv. Vavřince u Černoviček
Řikal jsem si, že mohlo být příjmení špatně přečteno. Informace o mlynáři ale napovídala, že se sem dotyčný mohl přistěhovat i z větší vzdálenosti. To bylo začátkem srpna kolem svátku sv. Vavřince. Minulý týden - hned, jak to bylo možné - jsem podnikl výpravu do Černoviček. To místo leží nedaleko za pražským letištěm. Kostel sv. Vavřince a hřbitov se nachází kousek za vesnicí. Na jižní stěně kostela jsem objevil oválný kámen, který mohl být oním zmiňovaným náhrobkem. Nápis byl ale velmi špatně čitelný.

Na sucho toho moc vidět není.
Co se dalo přečíst, byl jen letopočet "1828". Příjmení snad končilo na "ik", možná "lik". A pak bylo patrné slovo "mlynáře". V poledním slunci šedivý kámen neumožňoval zjistit více.
Jedna krátká vsuvka. Stavba kostela je původně románská ze 2. pol. 12. století. Nedaleko patrně stála tvrz a vesnice Černomice. Dnešní Černovičky stojí jižně od kostela. Původní ves se nacházela nejspíš opačným - severozápadním - směrem. Tam, kde je vidět Číčovický kamýk.
Zpět k náhrobku. Pomohli jsme si vodou ze studně na místním hřbitově.
Mokrá varianta s dalšími detaily
Nejdříve jsme zjistili příjmení. Jednalo se o Hanzlíka. Tedy žádný Šemík. Po smočení celého textu vystoupil celý epitaf. A co tam bylo napsáno?
Zde odpočívají v Pánu vlastní čtyři děti
Jozefa Hanzlíka
mlynáře Skalinkrovic mlejna, totiž v Roku
1828
Antonín 9 let starý usnul dne 27 Února
Maria 2 leta stará usnula dne 3 Března
František 1 rok starý usnul dne 4 Března
Anna 6 let stará usnula dne 4 Března
Dej jim Bůh lehké odpočinutí a veselé
z mrtvých vstání
+ + +

pondělí 24. září 2018

Šemík v Teplicích

Vlastimil Šemík při hledání zcela jiné záležitosti v matrice O 1905 – 1914 děkanství Teplice narazil na zápis sňatku Josefa Šemíka, původem z Ovesné Lhoty s Marii Kočí.
Šemík Josef (*1879)
Kočí Marie (*1884)


V roce 1905 se Josef žení. V Teplicích si bere za ženu Marii Kočí. V roce 1914, několik měsíců před vypuknutím 1. světové války, se žení podruhé. V Litoměřicích je oddán s Julií Fuxovou.

Josef Šemík (vlevo nahoře)

pondělí 10. září 2018

Setkání v Ovesné Lhotě

V sobotu jsem si odskočil do Ovesné Lhoty. S místními přáteli a známými jsme slavnostně otevřeli obnovená Boží muka (včetně vysvěcení) s čerstvě vysazenými lipkami okolo. Napsali jsme pokračování příběhu, který začal před více jak sto lety.
Dětské představení v malém amfiteátru u kapličky

Momentka ze svěcení Božích muk

Vzkaz budoucím generacím



úterý 28. srpna 2018

Slavnost vysvěcení "Božích muk"

Před několika měsíci v Ovesné Lhotě našli více jak sto let starý vzkaz od předků a rozhodli se, že zanechají podobný vzkaz svým potomkům. Budu tam o tom všem povídat. Přijďte pobejt.


středa 8. srpna 2018

Ovesná Lhota č. 12

Přišel dnes email, který si dovolím zveřejnit. Na konci je fotografie a budu rád, když někdo bude vědět, kdo je na snímku zachycen.

Zkoušela jsem pátrat po osudu rodiny Nečilů, která v našem domě žila. Paměť lidí v obci tady sahá k bratrům Nečilovým (Miloš a ten druhý nevím, jak se jmenoval). Všichni si je tady pamatují jako dva podivíny. Chtěla jsem vypátrat něco víc. Zjistila jsem, že původně zde žila rodina Zlatů, pak se s jejich dcerou Annou Zlatovou oženil v roce 1867 Josef Rejnek. Po její smrti se oženil s Barborou a i s ní měl několik dalších dětí. A tady mi pak začíná slepé místo. A jelikož jsem od místních slyšela o vás, jako o nadšeném badateli místní historie, hlavně rodu Šemíků, napadlo mne, zda náhodou souvislosti neznáte. Možná jste na ně narazil při svých pátráních.
Podle všeho se zdá, že s některou dcerou Josefa Rejnka (a nevím zda dceři po matce Anně nebo Barboře, ale spíše to bude dcera Barbory) se oženil František Nečil. Nevíte náhodou? Ten zde pak byl dlouhá léta starostou, jak jsem dohledala u vás na blogu.
Nenašla jsem ani žádné informace o Františku Nečilovi a jeho dětech. Zda poslední dva bratři Nečilové, co v Ovesné Lhotě č.p. 12 žili, byli synové nebo vnuci Františka Nečila, zda neměli další sourozence…
Před pár lety se tu za námi asi dvakrát zastavila velmi stará paní, prohlédla si opravený statek a říkala, že sem jezdila za babičkou. Měla s sebou fotografii, tu posílám v příloze přefocenou. Fotila jsem to v roce 2012. Možná někoho dokážete určit.
Dodatek z 9. srpna:
Dnes jsem ještě v Sázavce na hřbitově dohledala úmrtí Františka Nečila. Zemřel až v roce 1962 (v 86 letech). Podle hrobu je to navíc ten pán na fotce zcela vpravo. A nejstarší paní na fotce je jeho žena Barbora.

úterý 31. července 2018

Klub velocipedistů

Klub velocipedistů založilo v roce 1883 několik nadšenců a byl to jeden z prvních klubů svého druhu v Čechách.
Na počátku 20. století se k cyklistům připojili motocyklisté (od roku 1912) a později i automobilisté (od 1926) a klub byl přejmenován na Klub cyklistů, motocyklistů a automobilistů „Praha 1883“. Od roku 1939 se klub nazýval Klub Praha 1883. Po druhé světové válce se stal jednou z odboček Autoklubu RČS (odbočka pro Prahu III. a IV). Vyvíjel svou činnost, nyní zaměřenou hlavně na motorismus, až do padesátých let 20. století, kdy vplynul do nově vytvořeného Dobrovolného svazu lidového motorismu.
Zda v tomto klubu působil Alois Šemík, nevíme. Víme ale, že se na podzim 1929 účastnil hvězdicové jízdy u příležitosti mezinárodní výstavy automobilů v Praze. Soutěžil za motoklub BD. Motocykl značky Praga BD neměl dlouho. V červenci téhož roku složil zkoušku a získal řidičské oprávnění.

V létě si také vyřizoval pas, zbrojní průkaz a povolení vézt na cestu do Paříže fotoaparát. Všechny tyto informace se dochovaly a jsou chronologicky zaznamenány.
Není známo, jak byla zahraniční prázdninová cesta úspěšná. Na podzim, jak je patrné z výsledkové listiny, ujel 524 km a v kategorii půllitrů získal sošku „Vítěze“ Pragy. Šalounova soška Génia vítězství byla později ozdobou chladičů tehdejších Pragovek.
Ještě krátce ke stroji, na kterém Alois Šemík brázdil silnice naše i zahraniční. Dochovala se dokonce na veteránských webech Příručka pro obsluhu motocyklů BD, návod z roku 1928. Proč BD? Konstruktér Jaroslav František Koch svůj půllitr s rozvodem DOHC, nabídl pražské továrně Breitfeld-Daněk & Co. v Praze-Karlíně, kde se vyráběl v letech 1927 a 1928. Stroj brzy dostal přezdívku „beďar“, kterou má dodnes.

pátek 29. června 2018

Věžnice, Štoky, Maleč

Při mých cestách po Havlíčkobrodsku jsem v posledních týdnech navštívil tři místa, kde se nenápadně propujuje historie se současností.
Most U Lutriána
Středověký most přes říčku Šlapanku nedaleko Věžnice patří k nejstarším kamenným mostům v Čechách i na Moravě. Postaven byl snad v 15. století v místě, kudy vedla jedna z odboček Haberské stezky.
Když  se přesuneme ke Štokům, všimneme si u silnice mezi Jihlavou a Havlíčkovým Brodem pomníku. Připomíná jednu epizodu napoleonských válek. Prakticky souběžně s bitvou u Slavkova zde koncem roku 1805 proběhla bitva, ve které sice zvítězila rakouská vojska, ale o výsledku války se rozhodlo u Slavkova.
Památník bitvy u Štoků
Shodou okolností se ve stejném roce narodil v rodině vojáka Jana Šemíka syn. Jan nebyl příslušníkem jednoho z pluků, které bojovaly u Slavkova. V té době končil službu u 28. pěšího pluku. U Štoků byly nasazeny jednotky, které dokázaly uniknout z Ulmu (říjen 1805) a také šesté záložní prapory pěších pluků. Bylo by zajímavé zjistit, zda (alespoň teoreticky) se mohl Jan Šemík účastnit bitvy u Štoků.
A třetí zastavení nás přivede na konec 19. století a na druhý konec havlíčkobrodského okresu. V roce 1862 koupil zámek Maleč František Ladislav Rieger. K panství patřil velkostatek s Modletínem a Rušínovem, celkem 6 dvorů, 16 rybníků a 1 polesí.
zámek Maleč
Riegerův tchán František Palacký zde na zámku na sklonku života upravoval některé detaily Dějin národu českého v Čechách a v Moravě. F. L. Rieger byl později, roku 1897 povýšen do šlechtického stavu. Syn mlynáře, vystudovaný právník, významný politik druhé poloviny 19. století, spoluzakladatel Národní strany. Ta strana měla dva proudy, konzervativní staročechy a svobodomyslné mladočechy. Mladočeši založili později vlastní stranu a v době, kdy se vůdčí osobností stal Karel Kramář, byl poslancem prapraděda (z matčiny strany) Jan Lenoch.
Almanach sněmu království Českého 1895–1901

pondělí 11. června 2018

Ohlédnutí

Ještě jednou se ohlédnu za srazem v Ovesné Lhotě. Jak už jsem to několikrát zmiňoval, teď je to na mladé generaci, zda a kdy a kde se sejdeme příště.
Já se budu snažit na těchto stránkách čas od času publikovat nové informace. Tímto vyzývám všechny, kdo sem zavítají. Pokud mate jakékoli dokumenty, vzpomínky, fotografie související s tématem, podělte se o ně s námi ostatními.
Jsem zvědavý, zda se podaří zorganizovat na podzim znovuosazení křížku nad Ovesnou Lhotou. Po nálezu vzkazu z roku 1908 se nabízí možnost po 110 letech opět vysadit na místě u božích muk stromky. Pojďme si ze zprávy v láhvi povědět něco víc o pasáži, ve které se píše o událostech politických.
V r. 1907 byly konány první volby do říšské rady na základě rov. hlas. práva. Při těchto volbách rozvířil se boj o mandát od mnoha  polit. stran. Srazily se následující čelnější strany polit.: agrární,  klerikální, mladočeská, social. demokratická, nár. sociálové, realisté (strana Masarikova), radikální a více jiných.
V našem okresu kandid. 5 poslanců a zvolen agrární poslanec Josef Hyrš rol. z Okrouhlice u Něm. Brodu. Strana agrární musela houževnatě bojovati se social. demokraty a klerikály.
V r. 1908 v měsíci únoru konány volby do sněmu zemského dle starého voleb. řádu, nikoliv dle rov. všeob. hlasov. práva. Veliký boj byl sveden mezi stranou agrární a klerikální při níž tato strana utržila ohromnou porážku. Agrár. poslanců zvoleno 44 a 1? všeho klerikál. Za náš okres zvolen p. Josef Prášek rolník.
V roce 1908 se volilo systémem volebních kurií. Do zemského sněmu se tehdy takto volilo naposled před vznikem Československé republiky. Český zemský sněm v té době sídlil v Thunovském paláci na pražské Malé Straně. Dnes je zde Poslanecká sněmovna. Volilo se tedy podle reformovaného kuriového systému s všeobecným, ale stále nikoliv rovným volebním právem. To o rok dříve (1907) ve volbách do Říšské rady ve Vídni se již volilo podle rovného hlasovacího práva (pouze pro muže starší 24 let).
Zajímavost na konec. Jan Lenoch, můj prapraděda z matčiny strany, byl dvakrát zvolen v kurii venkovských obcí za svobodomyslné mladočechy do Českého zemského sněmu. V roce 1895 a opakovaně i v roce 1901.

neděle 13. května 2018

Mise splněna

Včera jsme společně, a sešlo se nás překvapivě hodně, uložili Adamovu radlici do kapličky v Ovesné Lhotě. Snad se brzy najde někdo splňující podmínky pro převzetí štafety. Ten či ta, kdo podmínky splňuje, může využít kontakt, který je uveden vpravo nahoře nad štítky na této stránce. Děkuji všem, kteří se posledních osm let podíleli na našich setkáních. 

pátek 11. května 2018

Předvečer

V předvečer setkání v Ovesné Lhotě chci upozornit na novou verzi rodokmenu. Za poslední rok přibylo kolem dvaceti osob a údaje u některých dalších byly zpřesněny.
Pokud narazíte na jakoukoli nesrovnalost, dejte mi vědět. Nedávno jsem se díval na slovenské stránky Slovenské akademie věd.
Jsou tam sice neaktuální informace, ale přesto můžeme prohlásit, že šemíkovské výhonky jsou zakořeněné i v okolí Žiliny a Zvolena.
Jsem zvědavý, kdo zítra přijede z největší vzdálenosti. Pro takového cestovatele budu mít speciální dárek. Nebudu dál napovídat. Přijeďte v sobotu pobejt do Lhoty.

neděle 6. května 2018

Zpráva v láhvi

Budoucím našim potomkům Ovesné Lhoty... tak začíná text, který byl objeven pod kořeny jedné ze čtyř lip. Stromy byly vysazeny nad obcí u křížku na křižovatce polních cest kdysi před mnoha lety. V kronice psané kolem roku 1930 se píše o roce 1919. Místní kronikář si však nejspíše historii poupravil. Ale nepředbíhejme.
Jednu lípu před několika lety skolil blesk. Torzo kmene, zbylé tři stromy, kříž s oplocením i náletové dřeviny, které zde postupem času vyrostly, dnes na tomto místě neuvidíme. Místní obecní zastupitelstvo se rozhodlo, že kříž a jeho okolí upraví do kulturnější podoby. Při začišťování terénu byla pod kořeny jednoho ze stromů objevena skleněná baňka, ve které se na první pohled nacházela rulička srolovaného papíru.
Vnitřek nádoby se okamžitě po vyjmutí z hlíny orosil a hrozila rychlá zkáza obsahu, zejména toho nejcennějšího. Tím by mohl být předpokládaný psaný vzkaz. Papír neznámé kvality, vlhkost, plíseň. To všechno přimělo nálezce hledat řešení u odborníků. Na radu restaurátora papíru byla láhev uložena do mrazáku a o několik dnů později převezena k dalšímu zpracování. Po otevření se záhy zjišťuje, že zub času vykonal své.
Podstatnou informací však bylo, že lahev nebyla zakopána v roce 1919, ale o jedenáct let dříve. Tedy ještě za Rakousko-Uherska. Stromy byly vysazeny 26. dubna 1908 u příležitosti šedesátiletého panování "našeho nejjasnějšího" císaře Františka Josefa I.
Text se pokusím vytisknout a v sobotu 12. května na setkání v Ovesné Lhotě ukázat. Originál příští sobotu pravděpodobně neuvidíme, protože restaurování bude poněkud komplikovanější.
Co tedy bylo zakopáno v lahvi, kterou jsme našli v Ovesné Lhotě? Kromě ručně psaného vzkazu příštím generacím oslavný leták k 60. výročí vlády mocnáře a pár dobových mincí. Pojďme si teď společně přečíst, co nám to naši pradědové  napsali.
Budoucím našim potomkům Ovesné Lhoty v okr. Ledečském za..lujeme my podepsaní následující. Dne 26. dubna 1908 konána prvně stromková slavnost na památku 60. letého panování našeho nejjasnějšího císaře Františka Josefa I.
Při té slavnosti v sazeny 4 lípy u tak zvaného malého křížku, kdež se také říká u „Božích muk”. Pod lípku, kteráž dostala jméno „Léto”, vložena láhev s touto listinou.
Slavnost tuto konala školní obec, ku kteréž náležely tyto obce: Ovesná Lhota, kdež nachází se škola v roce 1901 vystavěna, Dolní a Horní Dlužiny. Lhota čítala 319 obyvatelů a 51 čísel popisných, z nichž ...  „Pazderna”, „Stupník” a Šenoldův mlýn ...poškozený text...
daří, jelikož bylo několik let úrodných a plodiny dosti platily. Pěstuje se zde nejvíce žito, oves, len, brambory a zelí. V tomto roce měly plodiny ... cenu za 1 q = 100 kg: žito 22 K, oves 17 K, len 20 K, brambory 4 K.
V celé školní obci pěstuje se zelí obzvláště v Dlužinách. Toto dováží se do Humpolce, Německého (dnes Havlíčkova) Brodu a bližších měst. Toto zelí je oblíbené a ze semena „Brunšvického” pěstované.
Místní školní rada , kteráž volí se na dobu tří let skládá se z těchto pp. členů: Josef Zounek rol. ze Lhoty Ovesné č.p. 5.

čtvrtek 19. dubna 2018

Praha 1910

Stěhování Šemíků z Vysočiny do Prahy jsem zmiňoval v minulosti několikrát. Asi první byla Marie s jejím Malostranským příběhem.
Adresář Prahy z roku 1910
Další stopy vedou na Žižkov. Tam se usadil Jan Šemík, v roce 1910 obchodník s koloniálním zbožím, výčepem vína, trafikant a spolumajitel domu. Bydlel tehdy s rodinou v Poděbradově ulici č. 9 (č.p. 620). Obchod měl nedaleko na Husově tř. 90 (č.p. 127).
A právě tato adresa se několikrát dostala do novin, protože o zboží byl zájem i u kolemjdoucích, kteří nebyli ochotni zaplatit penězi. Počátkem roku 1899 se psalo v novinách:
V noci na den 9. ledna byl návštěvou zlodějů poctěn obchodník pan Jan Šemík v čís. 620 na Žižkově, z jehož obchodu zloději odnesli tři pytle kávy v ceně 175 zl.
Nedosti všeho. V dubnu téhož roku Národní listy zmiňují na druhé Janově žižkovské adrese požár. Obyvatelé domu nebezpečí v čas zpozorovali a povolali žižkovské hasiče, kteří oheň uhasili. Přijeli také hasiči z Karlína, kteří se však hasení nezúčastnili. Škoda ohněm způsobená obnáší as 800 zl.
Pojďme se vrátit k pražskému adresáři. Karel Šemík začínal po příchodu do Prahy také na Žižkově. V roce 1910 je už k dohledání v Holešovicích. Tak jako v případě Jana tu máme dvě adresy. Byt na Vltavské ulici 468. Řeznictví a obchod se sušenými střevy ve stejné ulici na čísle 306 (bývalá jatka a později tržnice).
Ještě zbývají dvě jména. Anna a Marie  Šemíkovi. Marie ovdověla v roce 1906. Manžel Alois Šemík, brzdař státních drah, tragicky zemřel při práci železničního zaměstnance. Na sirotka Aloise mladšího se zachovala složka z policejního ředitelství, a tak toho o jeho životě víme poměrně hodně.
Nejméně informací máme o Anně Šemíkové. Také ona byla vdovou. Matka dvou dcer se přistěhovala do Nuslí někdy kolem roku 1907. Po několika stěhováních bydlela tato krejčová ve Vladimírově ulici 272. Stále netuším, po kom převzala Anna příjmení Šemíková. Marie se s Annou jistě znaly. To je jediné, čím si Annu přibližuji s nadějí, že se v budoucnu objeví nějaká záchytná informace, která nám její život osvětlí více.

úterý 10. dubna 2018

Zpráva z tisku

12. dubna roku 1901 se ve Smrdově konala velká náboženská slavnost. Přijel dokonce královehradecký biskup Eduard Jan Nep. Brynych. Proč přijel? Konala se generální vizitace spojená s  biřmováním. Dalšími osobnostmi, které se účastnily, byl Hugon Gőrlich rytíř z Gőrlichburgu, místní farář Eduard Dobruský, řídící učitel Václav Němeček a místní starosta Jan Šemík.
Uvítání přednesla dcera starosty Božena Šemíková a na závěr vystoupila žákyně Anna Zadinová.
Jedním z vrcholů akce byl průvod dítek školních, vedených učitelstvem, sboru hasičského, duchovenstva a nesčetného zástupu lidstva za hlaholu zvonů a střelby z hmoždířů do chrámu Páně vkusně vyzdobeného.
Na začátku roku 1949 se konala ve Smrdově podobná slavnost. Zmiňoval se o ní páter Josef Toufar, a dodnes nevíme o  jakou slavnost se jednalo. Podle paní Obolecké, která mi napsala o svém příbuzném Františku Michálkovi, se mohlo jednat o svatbu.
Dívala jsem se, kdy byly v roce 1949 Velikonoce (snad 17. dubna) a ona slavnost byla ještě před Popeleční středou a začátkem půstu - napovídá tomu i zmínka o nákupu věcí do kostela ve fialové barvě a zmínka o zabíjačce. Napadlo mne, jestli nemohlo jít nakonec o svatbu, jak se o ní zmiňuje Toufar v dopise z 26. ledna. Nevěsta byla z Ovesné Lhoty a ta asi patřila do farnosti Smrdov. A svatby na vesnicích se dřív často odehrávaly v předmasopustním období. Jinak už mne napadá jedině biřmování, které probíhá zpravidla za účasti biskupa diecéze.

středa 4. dubna 2018

Necelých 40 dní

Za pět týdnů, v sobotu 12. května o 11. hodině, tedy hodinu před polednem, se sejdeme v Ovesné Lhotě na návsi poblíž kapličky. Letos nepřipravuji speciální program. Bude-li někdo chtít, může zkusit vytipovat možnost zajít někam v okolí na oběd.
Jestliže nepřijede letos druhou sobotu v květnu nikdo vhodný, kdo by mohl převzít putovní Adamovu trofej, bude tato uložena ve lhotecké kapli. V neděli 24. července to bude 80 let, co si ji místní svými silami postavili. V čele celé akce tehdy stál starosta Josef Šemík. Kdo se chystáte přijet, prosím o registraci.

středa 28. března 2018

Osvěta Americká

Hledal jsem v digitální knihovně a ve veřejně dostupných zdrojích Národní knihovny ČR jsem našel odkaz na noviny Osvěta Americká. Tento týdeník vycházel ve městě Omaha a lze v něm nalézt mnoho informací o krajanech z blízkého i dalekého okolí.

Začátkem roku 1914 jsou mezi úspěšnými školáky zmiňovány Bessie (8.B) a Elsie (3.A).
Osvěta Americká
4.2.1914
V případě školy Edward Rosewater jmenujme některé jejich spolužáky: Mildred Urbanová, Harry Pecha, Harry Latowský, Harriet Babková, Charles Čelák, James Čadek, Willie Kotěra, Emily  Přenosilová, Mamie Pechová, Helen Skupová, Alby Pavelec, James Žaloudek, Willard Urban.
O několik  týdnů  později je uvedena v těchto novinách starší ze sester, Bess, která se zúčastnila večírku, který organizovala učitelka české nedělní školy slečna Emy Beránková. Obě sestry byly dcerami Antonína (*1869) a Anny (*1876) Šemíkových.
Dva roky předtím (vydání ze 17.1.1912) je mezi graduanty školy Edward Rosewater dohledán Karel Šemík. Ten později vystupoval s poangličtěným jménem Charles. V květnu téhož roku se vystoupení národních tanců a zpěvů v sokolovně účastnily Eliška (Elsie), Emilie (Emily) i Bessie.
Mezi tím, v roce 1913, místní noviny píší následující krátkou zprávu:
Pan Šemík staví pěknou residenci na Atlas nedaleko 12. ulice. Okolí toto rychle se zastavuje, neboť je tu takřka již vše obsazeno. Na Atlas Street žila tato rodina dlouhá léta.

Pojďme nyní k jinému Antonínovi. V roce 1910 zemřel v Ithace Antonín Šemík (*1864). Co tehdy napsaly noviny v Omaze?
Antonín s rodinou, kolem roku 1900
Ve středu minulého týdne dosáhla do Omahy zpráva, že náhle skonal známý krajan, Antonín Šemík, jenž dříve bydlíval v Brně v Omaze a asi před rokem se odebral na farmu, již si zakoupil u Ithaca, N. Y. Pan Šemík podlehl dne 15. srpna srdeční vadě a pohřeb jeho byl odbýván v Ithaca dne 18. srpna. Pan Šemík byl dlouholetým obyvatelem v Omaze, kde přebýval od roku 1891. Narozen byl dne 12. srpna 1864 v Ovesné Lhotě v Čechách a do Ameriky se se svojí chotí po dvouletém manželství přistěhoval v roce 1891 a sice přímo do Omahy. Skonu jeho želí bolem zdrcená vdova a pět dítek, z nichž nejstarší dcera jest provdána za pana Jaroslava Svobodu, bratra majitele kamenického závodu pana Fr. Svobody. Nejmladší dítko páně Šemíkovo čítá nyní 3 roky stáří. Zemřelí byl  řádným a přičinlivým mužem, těšil se velice mnohým známým a přátelům v Omaze a po svém přestěhování na farmu byl pilným dopisovatelem do Hospodáře. Ještě v nedávném dopisu, který jsme od něho obdrželi, vyslovil naději, že se podívá na podzim do Omahy a potěší se mezi svými zdejšími přáteli. Radosti této se mu již nedostalo. Budiž mu čestná paměť. Pozůstalým vyslovujeme svoji upřímnou soustrast.
Z Antonínova nekrologu je patrné, že se v životě dvakrát stěhoval na větší vzdálenost. V roce 1891 z Evropy do Ameriky a roku 1909 z Nebrasky do státu New York.
Jeho nejstarší dcera Marie Svobodová, která se narodila ještě v Ovesné Lhotě, umírá v mladém věku v červnu 1915. Vdovec Jaroslav Jerry Svoboda zůstal sám se dvěma dětmi a o jeho dalším osudu nemám zpráv.

Na podzim 1913 se do vydání Osvěty Americké (č. 5) dostala též zajímavá zprávička, tentokrát z Chicaga:
Na 22. ul. a Ridgeway ave., udála se srážka automobilu s pouliční károu, při čemž zraněni byli dva muži. Jeden z nich, Josef Šemík, krajan z čís. 2355 již. Springfield ave., zjednal si automobil, aby jel na veselku své sestry do čís. 2632 již. Ridgeway ave. a při tom udála se srážka. Nyní nalézá se krajan Šemík v lékařském ošetřování.
Josef, rodák ze Starého Kolína, emigroval kolem roku 1904 a roku 1914 získal americké občanství. V den nehody se konala svatba jeho sestry Marie. Do USA emigrovala ještě sestra Růžena Fialová, ale ta měla svatbu v době, kdy ještě žila v Polabí.

neděle 18. března 2018

Vesnické noviny

V neděli 28. listopadu 1954 se konaly volby do Národního shromáždění. O pár dnů dříve v okresních novinách Ledče nad Sázavou vyšel tento článek.

O mém životě a o mé práci

Byla jsem požádána, abych napsala něco osobě. Vím, že je správné, aby voliči věděli o kandidátovi co nejvíce a proto stejně prostě, jako jsem zvyklá hovořit, budu vám i vyprávět o svém životě. Někteří mne na okrese znají už léta, s tisíci lidmi jsem se setkala v těchto dnech na veřejných schůzích. Svým vyprávěním chci doplnit naše hovory a přispět k tomu, abychom se navzájem znali ještě lépe.
Jak už většina z vás ví, žiji nyní ve Smrdově, kde pracuji v družstevní drůbežárně. Je mi 29 let a mám dvě děti. Snad bude ale nejlépe, když začnu od začátku.
Pocházím z chudé venkovské rodiny z obce Leškovice, okres Chotěboř. A jak už to na vsi bývalo, nečekalo mne v mládí nic jiného než dřina u sedláka. Sloužila jsem u sedláka ve Zvěstovicích. Vstávala jsem ve 4 ráno, pracovalo se do noci. V neděli jako ve všední den. Sedlák s rodinou jedl zvlášť, od čeledi si do mísy dívat nenechal. Žádný týdenní nebo měsíční plat jsem nedostávala. Jen tu a tam jsem viděla korunu, "pořádek", jak se říkalo, se dělal vždy jednou za rok - k vánocům. To, co člověk dostal, připomínalo pak daleko více almužnu, nežli měsíční výdělek. Řeknu vám i to že ve Zvěstovicích, kde jsme pracovala do svých 20 let, jsem se nikdy k muzice nedostala.
Koncem války jsem změnila místo. Mým zaměstnavatelem se stal Ant. Zadina ve Smrdově. Zde jsem byla přes rok, pak jsem se vdala. Můj muž se do té doby protloukal životem jako já. Byl kočím a krmičem. Potom, co jsme se vzali, propachtovali jsem si 4 ha půdy a začali na ní hospodařit. Tak jsem hospodařili několik let. V roce 1949 bylo ve Smrdově založeno JZD. Byli bychom tam vstoupili již tenkrát, ale majitel půdy nám bránil, a tak na naše naléhání byla tato otázka vyřešena až roku 1952.
Poznali jsem dřinu u sedláka i těžkou práci soukromě hospodařících drobných zemědělců a můžeme říct, že po vstupu do družstva začal pro nás úplně jiný život. Práce přináší daleko větší výsledky. A každým rokem je to lepší.
Tak letos jsme s mužem za svou práci dostali zálohově v naturáliích už 10 q pšenice, 10 q žita, 20 q brambor, 12 kg máku, 3 q ječmene atd. Odhad na pracovní jednotku byl 16 Kčs, ale dnes vidíme, že jsme nepočítali dobře. Už dnes vychází pracovní jednotka nejméně na 18 Kčs, to je o 2 Kčs více. To ovšem nebude náš jeddiný příjem. Máme svůj půlhektarový záhumenek, chováme krávu, vepře, nějakou tu husu a slepice. Dodávky plníme a překračujeme. Právě v těchto dnech jsme dodali navíc jednoho vepře.
Co je na tom všem nejradostnější je to, že takové výsledky práce nemáme u nás v JZD jen my. Řada rodin smrdovských družstevníků bude na tom, vzhledem k řádnému plnění dodávek a k počtu pracovních jednotek daleko lépe.